Říjen 2009

Irák: Katastrofální a šokující oficiální statistika

27. října 2009 v 16:15 | Akhur9

Sabáh al-Baghdádí

27.10.2009

Následující oficiální vládní statistika, zpracovaná ke konci roku 2008, ukazuje katastrofální podmínky, jaké vládnou v Iráku od americké invaze a okupace této země.

Začátek Konce?

25. října 2009 v 10:26 | Akhur9

24.10. 2009 Swine Flu 'National Emergency'

Včera v 21:04 | afinabul | Spin





Barack Obama vyhlásil kvůli viru A/N1H1 stav národní nouze. Noční můra začala a to jste ještě nešli spát. Nyní je u moci FEMA. Co to znamená?

Skrytá genocida právě začala. Barack Obama, loutka, kterou si na post prezidenta bývalé ekonomické, dnes už pouze vojenské velmoci dosadily utajené elity tohoto světa, odstartoval dnes proces skryté genocidy, která bude mít za následek totální destrukci amerického způsobu života a lidských práv. Pokud je v USA vyhlášen jakýkoliv stav nouze, k moci přichází agentůra FEMA, neboli agentůra pro krizové ( vyjímečné ) stavy. Tato organizace potom přebírá veškerou vojenskou moc v USA. Může být během hodiny vyhlášeno stanné právo, ale nejen to. V USA jsou vystavěny stovky koncentračních táborů jenž čekají pouze na své nové nájemníky. Tyto objekty patří pod správu FEMY. Média zrácejí svobodu projevu ( né že by jí předtím měly ), lidé mohou být uvězněni bez udání důvodu a vězněni na dobu neurčitou. Mučení je povoleno.

Agentůra FEMA se zodpovídá pouze prezidentovi USA, který do komerčních médií papouškuje projevy, jejichž autory je světová elita, nikoliv Obama sám. Nutno zde podoknout, že FEMA může nastoupit k moci kdykoliv vypukne vyjímečný stav. Nikde však není zmíněno, kdy tento vyjímečný stav nastává. Jedná se o vtip, kterému se nikdo nemůže smát.

Závěr:

Autora románu poznáte tak, že dílo je napsáno literárním stylem, jenž je pro něj specifický. Román nazvaný ,, Novodobé Spojené státy Americké" píše tajná stínová vláda světa. Styl, jakým jsou sepsány novodobé dějiny je pro tohoto autora typický. Máme zde pravděpodobně dvě možnosti, jak se bude situace vyvíjet.

První možnost:

Občané USA se nechají dobrovolně očkovat proti viru A/N1H1 a prezident později zruší stav národního ohrožení.

Druhá možnost:

Začnou obrovské nepokoje, jenž vyvolá vakcína proti prasečí chřipce, která bude ve skutečnosti zabíjet a mít velmi negativní vedlejší účinky. Lidé se začnou bouřit. V tom momentě napochodují do ulic USA národní gardy, otevřou se koncentrační tábory, jenž FEMA tak dlouho pro tyto rozsáhlé akce chystá. Nastane v podstatě rozklad USA a malá občanská válka. Lidé budou zabíjeni, jako viníka budou úřady označovat vir A/N1H1.

http://aktualne.centrum.cz/zahranici/amerika/clanek.phtml?id=651066


Ja dodám, že sa môže jednať aj o "program" na prijatie Obamovej zdravotnej reformy.


z afinabul.blog.cz

Africkou stopou - Sebranka nejkrutějších diktátorů

20. října 2009 v 17:22 | Akhur9
Nikde jinde na světě se během druhé poloviny 20. století neobjevilo tolik diktátorů a autoritářských vůdců jako v Africe. Jedním článkem ani nejde tuto pestrou sebranku individualit pokrýt, zaměříme se tedy na jména, která z celé sešlosti nejvíce vyčnívají. Za masovým zrodem diktátorů stojí v první vlně šedesátá léta , počínaje rokem 1960, kdy získalo nejvíc afrických zemí nezávislost na bývalých koloniálních velmocích. Země hozené do vody, víru revolucí a nadšení pro lepší zítřky uchopili do rukou většinou příslušníci armády, profesionální revolucionáři nebo nekalé figury lačné především bohatství a moci.
Když například Belgičané opouštěli Kongo, zanechali za sebou při odchodu pouhých 17 lidí s vysokoškolským diplomem, na čemž se při nejlepší vůli intelektuální elita vybudovat nedá a podmínky pro vojenskou nebo autoritativní vládu jsou znamenité. Nevzdělané obyvatelstvo navíc velmi snadno podlehne populsitickým řečem, velkým slovům svých vůdců a také pobídkám k mezikmenové nesnášenlivosti. Skrze diktátorské vůdce navíc světové mocnosti mohly dál výhodně ovlivňovat dění v Africe, kterou si rozporcovaly jako narozeninový dort. Kontrolovat nerostné suroviny, politickou situaci nebo aktivity svých soupeřů, což bylo markantní zvláště v době studené války. Právě pro předchozí dobré vztahy se Západem skončilo mnoho afrických diktátorů nadosmrti nepotrestáno, případně ještě někde v klidu dožívají a užívají svých vyplundrovaných a nakradených majetků . Pojďme se tedy podívat na některá africká diktátorská esa.

Robert Mugabe, Zimbabwe (v čele země 1980 - současnost)

Nezávislost na západních kolonizátorech získalo mnoho afrických zemí v revolučním roce 1960, případně nějaký ten rok plus mínus. V Zimbabwe, neboli dříve Jižní Rhodésii, se uznání nezávislosti na Velké Británii dočkali mnohem později, až v roce 1980, kdy do čela státu nastoupil prezident Robert Gabriel Mugabe. Čtyřiaosmdesátiletý děd Mugabe si svoji pozici urputně drží dodnes, ustál i poslední velice těsné volby, jejichž výsledky byly zneváženy podezřením z manipulace s volebními hlasy. Poslední vítězství Mugabe oslavil s typickou basebalovou čepicí naraženou na hlavě a v saku potištěném vlastními fotografiemi . Mugabe na počátku nastoupil do čela rostoucí a poměrně blahobytné země, jedné z nejbohatších na celém africkém kontinentu. Byl populární a u lidu oblíbenou persónou, bojovníkem za svobodu, ovšem režim se v jeho rukou začal pomalu měnit v diktaturu se stále tužšími pravidly. Mugabe kontroluje média, zastrašuje a vězní členy opozice a mění státní ústavu ve svůj prospěch. Nejkontroverznějším krokem Mugabeho vlády bylo vyvlastění půdy bílých farmářů, kteří drželi ekonomiku země v chodu. Zabral jejich farmy a podniky, bělochy pobil nebo vyhnal a věnoval jejich půdu bývalým vojákům a členům své strany ZANU-PF. Z prosperujících zemědělských usedlostí a plantáží se stala neobdělávaná strniště, statisíce lidí přišly o práci a zemi při prvním suchu zachvátil hladomor. V Zimbabwe dnes žije kolem 70% obyvatel pod hranicí chudoby, ještě více je jich je nezaměstnaných, inflace v řádu statisíců procent patří k největším na světě, země je závislá na zahraniční pomoci. S chudobou bojuje Mugabe například tak, že pomocí buldozerů nechává bourat chudinské čtvrti a slumy a přesidluje obyvatele na venkov. Nesmiřitelný je jeho postoj vůči homosexuálům - podle jeho slov v Zimbabwe žádní homosexuálové neexistují a tato sexuální orientace je v zemi nelegální.

Haile Mariam Mengistu, Etiopie (v čele země 1975 - 1991)

Etiopský císař Haile Selassie byl zbaven vlády při revoluci v roce 1974. Moci se chopila skupina zvaná Derg, jejímž nižším členem byl i Mengistu. Ten rok nato podle některých zdrojů osobně císaře zavraždil tak, že jej ve spánku udusil polštářem, i když sám to pochopitelně popřel. Na post prezidenta Etiopie se vyšvihnul po vnitroskupinových čistkách v roce 1977. Mengistu měl přímé vazby a podporu od Sovětského svazu, období jeho vlády je nazýváno jako éra "rudého teroru". Udavačským systémem tzv. "sousedských komisí" usvědčil a povraždil jeho režim během prvních let vlády kolem jednoho a půl milionu odpůrců a nevinných obyvatel Etiopie. Jde o jednu z největších genocid 20. století. Lid Etiopie si neoddechl ani po brutálních masakrech v sedmdesátých letech. Osmdesátá léta znamenala éru hladomoru, při které šla mezinárodní pomoc výhradně do rukou prezidenta a jeho vojáků, k prostým občanům se nedostalo nic. Přičemž Mengistu v té době vládl druhé největší armádě v celé subsaharské Africe. Při krutých hladomorech pomřely další statisíce, možná až miliony obyvatel. V roce 1991 byl Mengistu přinucen uprchnout i s členy rodiny a vlády do Zimbabwe, kde mu poskytl azyl věrný soudruh Robert Mugabe. Etiopský soud jej letos v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti, Mengistu si nadále užvá pohostinosti svého přítele ze Zimbabwe.

Idi Amin, Uganda (prezidentem 1971 - 1979)

Přezdívá se mu "Řezník z Kampaly" a nebo ještě ostřeji "Africký Hitler". Ve výkvětu diktátorů černého kontinentu patří tento psychicky labilní a paranoidní vůdce k nejbrutálnějším. Ugandě prezidentoval v letech 1971 - 79 a za tu dobu bylo na jeho účet připsáno kompletní vyplundrování a rozklížení této východoafrické země, stejně jako přibližně 300 000 mrtvých obyvatel. Idi Amin se narodil roku 1924 na severu Ugandy v bezvýznamné vesnici náležející k nepříliš početnému domorodému kmeni. Žil pouze s matkou, se kterou se během dětství přestěhovali do hlavního města Kampaly za vyhlídkami na lepší živobytí. Mladý Amin neměl vzdělání ani pořádnou práci, ovšem ucítil šanci na pohodlný a smysluplný život v uniformě a nechal se naverbovat do britské koloniální armády. Idi Amin nebyl studovaný člověk ani žádný velký lumen, ovšem byl oddaný a poslušný voják a nedaly se mu upřít ctižádostivost, sveřepost a charisma. Byl také talentovaný boxer, dokonce se stal mistrem Ugandy v těžké váze . K moci v Ugandě se dostal nejčastějším africkým způsobem, tedy vojenským pučem. Coby náčelník generálního štábu za pomoci věrných stoupenců v armádě svrhnul stávajícího autoritářského prezidenta Miltona Oboteho a obyvatelé jej oslavovali jako spasitele, se kterým Uganda vyrazí vstříc lepším zítřkům. Počáteční nadšení velmi rychle zchladily Aminovy metody vládnutí. Z Ugandy se stal stát v naprosté moci armády, jejíž příslušníci brutálně a beztrestně vraždili a mučili domorodé obyvatelstvo. Na každý náznak opozice, odporu nebo kritiky reagoval Amin násilím a fyzickou likvidací. Mrtvými těly odpůrců prý krmil své krokodýly. Obětí Aminova režimu bylo kolem 300 tisíc lidí, další desetitisíce obyvatel byly bezdůvodně vězněny v pracovních táborech nebo musely uprchnout ze země. Amin byl velmi excentrická osobnost, uměl skvěle manipulovat médii, nechal se titulovat jako "poslední skotský král" nebo "dobyvatel Briského impéria", přestoupil na islám. Jednou z největších afrických diktátorských celebrit se stal díky hollywoodskému trháku Poslední skotský král. Americký herec Forest Whitaker v něm stvárnil duševně nevyrovnaného a paranoidního vůdce tak přesvědčivě, že za tuto roli získal Oskara. Aminovi se stala osudnou prohraná válka se sousední Tanzanií v roce 1979, musel uprchnout do Lybie a následně do Saúdské Aránie, kde dostával od arabských šejků pěknou doživotní rentu a kde roku 2003 zemřel.

Charles Taylor, Libérie (prezidentem byl 1997 - 2003)

Je to vůbec první z afrických diktátorů, kterého pravděpodobně stihne za jeho skutky také trest. Nedávno totiž stanul před mezinárodním tribunálem v Haagu, kde čelí obviněním z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, vražd, znásilnění a najímání dětských vojáků. Rozsudek ovšem padne pravděpodobně až v roce 2010. Charles Taylor vystudoval jako příslušník bohaté africké elity ekonomii v Massachusetts, už během pobytu v USA byl obviněn ze zpronevěry asi milionu dolarů. Z Ameriky ovšem uprchl přímo pod ochranná křídla libyjského diktátora Muammara Kadáfího. V roce 1989 zahájil v čele povstaleckých jednotek v Libérii občanskou válku a svrhl předchozího diktátora Samuela Doea, který podlehl následnému krutému mučení. Boje mezi jednotlivými povstaleckými a paramilitárními skupinami utichly až v roce 1995, za mohutné intervence mírových sil OSN. Už od počátku devadesátých let podporoval Charles Taylor povstalce RUF (Revoluční sjednocená fronta) v Sierra Leone, se kterými směňoval zbraně za takzvané "krvavé diamanty" a živil tak občanskou válku, která stála životy nebo doživotní zmrzačení desítky až stovky tisíc lidí. Prezidentem Libérie byl Charles Taylor zvolen v roce 1997 a vládl jí do roku 2003, kdy byl protivníky v zemi a mezinárodním tlakem přinucen odstoupit a uprchnout do Nigérie, která jej v roce 2006 vydala soudu. Za dobu své vlády vydrancoval ze země více, než kolik činí její HDP, podle pozorovatelů Amnesty International používal mučení a znásilňování jako běžné zastrašovací praktiky a občané Libérie měli de facto postavení otroků. Své bojovníky prý Charles Taylor dokonce nabádal ke kanibalismu, podle výpovědí svědků v současném soudním procesu bylo v Libérii snědeno i několik vojáků mírových jednotek.

Muammar Kaddáfí, Libye (v čele země 1969 - současnost)

Tento diktátorský matador se dostal k moci svržením libyjského krále v roce 1969. Zemi přejmenoval a její oficiální název nyní zní Velká socialistická lidová libyjská arabská džamahíríja. Znárodnil banky a pojišťovny, továrny obsadil revolučními výbory a v ropných společnostech si pro Libyi vynutil rozhodující podíl akcií. Má pod naprostou kontolou veškerá média v zemi a jakákoliv kritika jeho vlády je přísně zakázaná. Politická pluralita v zemi neexistuje, oponenti podléhají nátlaku až do roviny fyzické likvidace. Kontroverzní Kaddáfí finančně podporoval mohamedánský terorismus, je namočený například v masakru izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972 nebo v únosu letadla, jež se zřítilo u skotského Lockerbie v roce 1991. V osmdesátých letech vyslal vražedná komanda, aby zavraždila významné libyjské disidenty žijící v zahraničí. Naposledy na sebe upoutal pozornost, když nechal odsoudit pět bulharských sestřiček k smrti za údajné šíření viru HIV a za jejich propuštění požadoval 4 a půl miliard eur. Podle některých pramenů se poměry v Libyi v posledních letech uvolňují a Kaddáfího tvrdá ruka pomalu měkne.

Hissene Habré, Čad (v čele země 1982 - 1990)

Habrému přezdívali mezinárodní pozorovatelé pro lidská práva "africký Pinochet". Proslul nemilosrdnou likvidací svých politických odpůrců, až čtyřicet tisíc lidí bylo během jeho osmileté vlády zavražděno z politických důvodů, statisíce jich bylo mučeno. Habré rovněž podněcoval v Čadu etnické čistky a mezikmenové války a osobně stál v čele tajné policie, která kontolovala zemi. Habré udržoval přátelské vztahy s Francií, která nad ním také držela ochrannou ruku. Stejné vztahy měl i s USA, protože fungoval jako určitý nárazník proti lybijskému vúdci Muammarovi Kaddáfímu. Dodnes nebyl odsouzen, žije s exilu v Senegalu, o jeho vydání usiluje Belgie.

Siad Barre, Somálsko(prezidentem 1969 - 1991)

Somálsko je zemí, kterou sužují kmenové konflikty a války už desítky let, dnes je jen formálním státem, který ovšem neplní ani své základní funkce, nemá centrální vládu a jednotlivá území ovládají vojenští velitelé a kmenoví vůdci. Somálský pas si dnes můžete nechat vytisknout na tržišti v Mogadišu za pár dolarů. Soudruh Barre, podporovaný Sovětským svazem, se chopil moci po ozbrojeném puči v roce 1969, přiživoval rozbroje a války jednotlivých kmenů a klanů a zemi vedl podle hesla "rozděl a panuj", což stálo život desítky tisíc obyvatel. Zároveň ovšem snil o velkém sjednocení Somálska, ve kterém ho po rozkmotření se Sověty podporovaly s ohledem na svoje strategické zájmy USA. Stamiliony dolarů západní pomoci ale téměř vždy skončily v rukou armády. Že voják se má vždycky lépe než obyčejný člověk, to ostatně platí v celé Africe. Barre vydatně živil svůj kult osobnosti, nechal se oslovovat otec poznání, vítězný vůdce nebo jednoduše učitel, zavedl například jednotnou mluvenou a psanou somálštinu. Sen o jednotném a mocném Somálsku se mu nikdy nepodařilo uskutečnit. Rebelové pod vedením Mohameda Faraha Aidida zaútočili v roce 1991 na Mogadišo a prezident musel uprchnout do exilu, kde v roce 1995 zemřel. Od počátku 90. let panuje v Somálsku anarchie.


Telepatie (neverbální komunikace) - Problém, či dar?

16. října 2009 v 0:21 | Akhur9

Václav Gerla
použitý zdroj: Sanaya Roman - Osobní síla skrze uvědomování

1. Vysílání a příjem myšlenek
2. Přejímání cizích emocí
3. Vnímání své energie
4. Vnímání energie ostatních lidí
5. Na co druzí myslí?
6. Problémy s telepatií v dětství
7. Telepatie - problém či dar?
8. Přenos myšlenek
9. Jak chránit svou energii?

V zásadě máme dvě formy komunikace - verbální, pomocí slov a řeči, a neverbální neboli telepatickou. Každý z vás máte zkušenost z telepatií. Telepatické zprávy přijímáte na úrovni emocí nebo na úrovni mentální mysli.

Vysílání a příjem myšlenek

Telepatie (neverbální komunikace)Jste chodící vysílač a přijímač, nepřetržitě zachycujete nejrůznější zprávy přicházející k vám z vaší komunity či od přátel. Linky telepatických zpráv k vám proudí nejen od lidí, které znáte, ale i od těch, které teprve poznáte nebo které jste znávali kdysi. Vstupuje do vás a vystupuje z vás bezpočet energetických vláken, přirovnatelných třeba k rádiovým vlnám, které vás spojují s ostatními. Veškerá komunikace a léčení začíná vysíláním a přijímáním zpráv na neverbální úrovni. Často pak následují slova, spolu s nimi však lidé vysílají spoustu nejrůznějších pocitů a obrazů, přenášených telepaticky.
Můžete se naučit regulovat hlasitost, přerušovat spojení, sledovat, co jde k vám a co od vás, a transformovat negativní energie v pozitivní. Nejsilněji přijímáte vysílání těch, které milujete a jimž jste otevřeli své srdce. Od těch, které jste znali před lety, nebo od méně blízkých přátel přijímáte spíše jemný šepot. Je důležité se naučit zesilovat a zeslabovat hlasitost, upravovat frekvenci příjmu a uvědomit si, jak zprávy přijímáte, zda emocionálně či mentálně. Kvalita vašich telepatických spojení totiž rozhoduje o tom, zda jsou vaše spojení pozitivní a nápomocná, nebo jestli vám budou překážet.
Telepaticky jste součástí větší komunity sestávající z lidí ve vašem sousedství a městě. Komunity sdílejí určité myšlenky, myšlenkové formy, které jsou pro ně typické, a tyto myšlenky jsou velmi skutečné. Každá komunita je balíkem energie. Zachycujete zprávy své komunity odevšad - z restaurací, knihkupectví, z obchodů a dokonce i z okolo projíždějících aut. Energii vnímáte na velice jemné úrovni. Když sedíte v restauraci, můžete vnímat pocity a myšlenky lidí kolem. Zprávy z vaší komunity nebo od sousedů přijímá každý z vás. Toto telepatické spojení je tím silnější, čím jste lidem fyzicky blíže.

Přejímání cizích emocí

Cítíte se vydáni všem těmto zprávám napospas? Klesá vám energie, když jste v blízkosti skleslých lidí? Můžete si rozvinout schopnost vybírat si, co si k sobě vpustíte. Většina z vás přijímá neverbální zprávy v emocionální rovině, zachytává emoce jiných lidí. Daleko lepší je přijímat okolní zprávy vyššími centry, protože když získáte informaci v podobě něčí emoce, kterou jste zachytili, máte tendenci považovat ji za svou vlastní. Tímto způsobem se mnozí ztrácíte a přestáváte jasně rozlišovat, kdo jste.
Představte si, že vejdete do místnosti a zjistíte, že člověk, kterého jste přišli navštívit, je velice nervózní a napjatý. Najednou začnete cítit i vy starosti, co se životem. Většinou si ani neuvědomíte, že jste zachytili emocionální telepatickou energii. Možná si jen řeknete: "Jsem nějak nevyrovnaný/á". Zprávy druhých můžete telepaticky zachytit třeba i cestou na návštěvu. Všimli jste si, že když se blížíte k domu vašeho hostitele, jste najednou šťastnější, anebo smutnější, unavenější nebo dokonce rozčílení? To vše jsou příklady přijímání emocionálních zpráv, které vysílají druzí. Dokud se je nenaučíte rozlišovat, budete mít pocit, že zažíváte své vlastní emoce.

Vnímání své energie

Abyste si uvědomili svou energii, soustřeďte se na sebe ráno, hned po probuzení. Každé ráno se cítíte jinak, máte na mysli něco jiného - lidi, které toho dne potkáte, nové věci, které vás čekají. Ráno po probuzení ještě nejste napojení na telepatické vysílání těch, s nimiž se sejdete, a jste si nejvíce vědomi své vlastní energie. Ptejte se sami sebe: "Jak se cítím?" Možná už se vzbudíte napjatí, anebo povznesení či šťastní. Zaměříte-li se na své pocity po probuzení, můžete si uvědomit stav, který vám bude referenčním bodem, k němuž se můžete celý den vracet.
Tak například: vzbudíte se celí šťastní, ale jakmile pomyslíte na to, že půjdete do práce a budete jednat se svým spolupracovníkem, přepadne vás napětí a nervozita. Vzápětí si všimnete, že máte depresi a jste nešťastni ze života. Pokud zapomenete, e jste se vzbudili s příjemnými pocity, můžete si začít myslet, že to vy sami jste napjatí a v depresi. Když si ale uvědomíte, jak jste se cítili po probuzení, bude vám jasnější, že nějakým způsobem přejímáte napětí a rozladěnost svého spolupracovníka.

Vnímání energie ostatních lidí

Zajímá-li vás, jak o vás lidé smýšlejí, podívejte se, jak se cítíte, když na ně pomyslíte vy. Musíte si však být vědomi, jak jste se cítili ráno nebo před tím, než jste na ně pomysleli, protože jinak nepoznáte ten rozdíl. Lidé jsou si neverbální komunikace vědomi. Bojujete-li s nimi telepaticky, říkáte-li jim v duchu: "Já nechci, abys se mnou takhle zacházel/a, už toho mám dost, tohle neudělám," jsou si tohoto vašeho vysílání někde v sobě vědomi, takže budete ve vašem vztahu prožívat možná ještě větší potíže nebo odpor. Možná nepřejímají přesně slova, ale vnímají vaši zprávu jen jako pocit, který z vás mají. Pokud nechcete, aby se od vás lidé odvraceli, posílejte jim myšlenky láskyplného přijetí. To mezi vámi vždycky otevře dveře.
Co když se vám neustále vrací na mysl určití lidé - myslí také oni na vás? Máte schopnost to zjistit. Když při pomyšlení na ně ucítíte odpor či nespokojenost z jejich strany, pak na vás nemyslí a vaše myšlenky vnímají jako vpád do jejich prostoru. A naopak, cítíte-li při myšlence na ně potěšení, máte příjemný pocit v srdci a snadno si je představujete a přemýšlíte o nich, pak vás srdečně zvou, abyste se s nimi spojili na telepatické úrovni.

Na co druzí myslí?

Máte schopnost poznat, co si myslí druzí. Prvním krokem je navodit si vyrovnaný, uvolněný pocit. Energii není možné vnímat zcela jasně, máte-li silné emoce. Chcete-li vědět, co si druhý člověk myslí, uvolněte se, zklidněte a co nejvíce ztište svou mysl. Můžete si představit, jaké to je být v kůži tohoto člověka a podívat se na sebe jeho očima. Pocit v pozadí, který máte při myšlence na druhé, je téměř vždycky pocit, který mají tito lidé, když myslí na vás. Pokud vám nedá spát, co si o vás myslí, je nejvýše pravděpodobné, že je trápí stejná otázka.
Když očekáváte, že vám někdo zavolá, ale on se neozývá, prozkoumejte své myšlenky a pocity, protože druzí je vnímají, když na vás myslí. Říkáte-li si v duchu, že se vám nelíbí, jak se k vám chová nebo že jej ve svém životě nechcete, může to být důvod, proč vám přestal volat. Uvědomte si, že lidé opravdu přijímají vaše telepatické zprávy, zejména v blízkých vztazích. Když vyšlete jasné rozhodnutí, druzí je okamžitě zachytí.
Vysíláním emocionálních zpráv ovlivňujete ostatní. Vaše vysílání zachycují všichni, kdo vás milují a komu na vás záleží. Lidstvo se stále více otevírá telepatickému propojení. Prostřednictvím této úrovně komunikace dochází také k největšímu uzdravování.

Problémy s telepatií v dětství

Mnozí jste vyrostli jako velice citlivé děti, vědomi si pocitů lidí kolem sebe, bombardováni bezpočtem zpráv přicházejících z vašeho okolí. Počátky vývoje takového intuitivního, citlivého člověka jsou spojeny s mnoha specifickými problémy. Mnozí jste byli extrémně senzitivní, starali se o pocity druhé víc než o své. Když někdo někomu ublížil, vnímali jste to, jakoby bylo ublíženo vám samotným. Snažili jste se chránit druhé před jejich bolestí a milovali jste lidi kolem sebe často na takové úrovni, na které vám vaši lásku nemohli vracet. Vyrůstat jako citlivé dítě znamenalo, že jste slyšeli i to, co je za slovy, a tak jste neustále dostávali od rodičů a všech ostatních zdvojené sdělení. Lidé vám odpovídali: "Ne miláčku, je mi fajn" a vy jste přitom vnímali jejich smutek nebo napětí. Nešlo vám do hlavy, proč jsou lidé tak necitliví či chladní, nebo zda jste snad jediní kdo tyto věci vnímá.
Někteří z vás jste měli pocit, jako byste se odlišovali od ostatních. Jako dítě jste mohli cítit, že nezapadáte mezi ostatní, a škola a její společenský život pro vás byly často velmi těžké. Jiní jste zase využili svou senzitivitu k tomu, abyste se dobře zorientovali a dokázali vždycky získat, co jste chtěli. Mnozí máte možná větší zkušenost s telepatií, než byste si přáli.Tento problém hezky odpovídá situaci, kdy přichází směsice zvuků z okolních bytů, z rádia a televize, které hrají najednou. A vy jste museli toto prostředí jako děti zvládat. Zachycovali jste bezpočet požadavků od nejrůznějších lidí a většina z vás se snažila je pilně naplňovat.

Telepatie - problém či dar?

Telepatie může být veliký problém, není-li pochopena správně, a dar a zodpovědnost, pokud ji porozumíte. Jste-li telepatičtí, můžete zprávy nejen přijímat, ale i posílat. Zároveň nesete zodpovědnost za to, co vysíláte k druhým. Většina z vás vysílá a přijímá svým emocionálním centrem, stejně tak ale můžete pracovat se slovy, což posouvá vaši komunikaci na mentální úroveň. Emocionální telepatii prožívá téměř každý, na rozdíl od telepatie mentální, kterou praktikuje jen málokdo. Díky telepatii jste schopni vysílat a přijímat jakékoliv zprávy. Dovede si představit, jak můžete tímto darem pomáhat ostatním?
Je důležité naučit se koncentrovat a soustředit svou mysl tam, kam chcete. Většinou je lepší myslet spíše na vyšší ideály než na stereotypy. Ve vašem vývoji nejde ani tak o práci, kterou děláte, ale o to, jak ji děláte a jak přitom přemýšlíte. Máte určité myšlenkové vzorce, které vám přes den probíhají hlavou. Vaší zodpovědností je vyladit tyto myšlenky na vyšší energetickou úroveň, protože druzí vaše myšlenky zachycují a jsou jimi ovlivňováni.

Přenos myšlenek

Lidé se často ptají: "Když na někoho pomyslím, znamená to, že myslí i on na mne? Kdo na koho pomyslel první?" To je zajímavá otázka, na kterou nejsou jednoduché odpovědi.
Když najednou zčistajasna na někoho spontánně pomyslíte nebo se vám před očima objeví jeho obraz, pak je dost pravděpodobné, že na vás také právě myslí. Pokud jde však o někoho, s kým máte dlouhodobý vztah, často na něj myslíte a zabýváte se otázkami vašeho vztahu, pak na vás daný člověk myslet nemusí. Představte si, že když na někoho myslíte, je to jako byste nahrávali na magnetofonový pásek. Nemusíte s ním či s ní být přímo ve spojení. Daný člověk si vaši zprávu poslechne, až jí bude otevřený. Lidé také nemusí slyšet vaše zprávy zcela jasně, nicméně nějak je zachytí.
Možná jste si všimli, že když si přejete, aby vám někdo zavolal, ozve se teprve za nějaké čas, když už na to třeba ani nemyslíte. Je to proto, že lidé obvykle potřebují na přijetí zprávy a zareagování určitý čas. Pokud ale jsou ve chvíli, kdy vysíláte, tiší, meditují nebo rozjímají, mohou ji zachytit okamžitě a hned na ni také zareagovat.

Jak chránit svou energii?

Víte si rady s lidmi, kteří odčerpávají vaši energii? Ze všeho nejdřív si uvědomte, že by to nikdy nemohli dělat, kdybyste jim to nějakým způsobem nedovolili. I když si říkáte, že nechcete, aby vás vyčerpávali, na určité úrovni jim to umožňujete. Pokud si nestanovíte své vlastní hranice, oni to za vás neudělají. Musíte si zcela jasně říct: "Už se nenechám vyčerpávat. Nepřebírám zodpovědnost za jejich život." - a pak se to stane. Nepřijmete-li zodpovědnost za to, jak se cítí, už vás nemohou obírat o energii.
Každopádně jim můžete v životě dál pomáhat, budete-li mít pocit, že je opravdu podporujete, aby našli svou vlastní sílu. Nebo jim můžete prostě posílat léčivé myšlenky lásky a míru. Když vyšlete milující a podporující myšlenku, kdykoliv na někoho pomyslíte, začnou také k vám přicházet zcela jiné zprávy od ostatních.
Někdy si možná říkáte, že není cesty, jak se odpojit. Tak to ale není. Jednou z cest je uvědomit si a přiznat, že máte rozhodně právo žít svůj vlastní život. Druzí se na vás mohou nalepit a brát vám energii do té míry, do jaké se cítíte zodpovědni za jejich štěstí. Obviňování a manipulaci mohou úspěšně používat jen proto, že jim to umožňujete svým přesvědčením, že jim něco dlužíte. Můžete si říct: "Jen oni mohou najít svou vlastní sílu, vytvořit si dobré pocity a pomoci si." Pak se nebudete cítit z komunikace s nimi tak unavení. Lidé vás mohou obírat o energii, jen když to dovolíte, protože máte pocit, že si nezasloužíte, aby vás nechali být.

Datum vložení tohoto článku: 2.08.2007



Oddechová hudba

15. října 2009 v 22:11 | Akhur9

Pachelbel's Canon

http://www.youtube.com/watch?v=stCKjZniMsQ

Aria - Orchester-Suite Nr. 3 in D

http://www.youtube.com/watch?v=CIc-xwDmldw&feature=related

Wolfgang Amadeus Mozart - Piano Concerto No. 21 - Andante

http://www.youtube.com/watch?v=df-eLzao63I

oddech pánové a dámi , je nutné nabrat novou energii :)

Telekinese

15. října 2009 v 21:52 | Akhur9


Telekinesis Exists! Come See!


http://www.youtube.com/watch?v=9Tj5M9sxZqM


5th Dimension - Mind over Matter (Telekinesis)

http://www.youtube.com/watch?v=4jgMzcRxxEE&feature=related

russian spetsnaz secret techniques

http://www.youtube.com/watch?v=AYq8EueDYNM&feature=related

nutná registrace


Everything Is Energy

http://www.youtube.com/watch?v=J-S3c1U4FPA&feature=related


Realita únosů do UFO v Čechách (4)

14. října 2009 v 10:58 | Akhur9 |  UFO
Příběh desátý: "Přestaň mluvit z cesty, nebo si toho někdo všimne"
Paní Petra
"Studovala jsem v Moskvě Státní školu artistického umění a cvičila jsem na houpací hrazdě ve výšce. Bylo to na začátku 80 let. Fyzická zátěž byla však nesnesitelná, osm hodin denně jsme měli tréning, tak jsem nakonec ze školy odešla a živila se příležitosnými pracemi."
Paní Petře je nyní 37 let a bydlí v Klatovech. Musím na úvod předeslat, že paní Petra nemá žádnou zkušenost s drogami ani s nadměrným pitím alkoholu a podle čistě mého soudu a názoru mého kolegy, netrpí žádnou zjevnou duševní chorobou.
Je úctyhodné, že za celých 11 let kromě příslušníků rodiny, nikdy o svém prapodivném zážitku s nikým nemluvila. Po tak dlouhé době jsem byl první, kdo si vyslechl příběh protkaný všemi podivnostmi a spředený do neuvěřitelného slepence.
Myslím si, že by takový příběh mohl dostat většinu populace zcela klidně do blázince.
Číšník klatovského hotelu přede mne postavit třetí kávu a pokaždé u stolu zvědavě otálel, aby zaslechl alespoň úryvek našeho rozhovoru. Zeptal se mě zda-li jsem novinář a jestli píšu o jejich městě. S úsměvem jsem přikývl. Číšník šťastně odešel.
"Stalo se to v srpnu v roce 1990 a byl to vůbec první můj zážitek a byl nejsilnější. V té době jsem měla již dvě děti, jednomu byly 4 a druhému 1 rok. Mně tenkrát bylo 25 let. Zúčastnila jsem se večírku u známých, bylo to v malé vesničce nedaleko Klatov. Jenže rodiče pořadatele večírku přijeli nečekaně domů a tak byl večírek neoficiálně ukončen. Pokračoval sice dál, ale v omezené míře. Musela se vypnout hudba a nezačalo se ještě ani popíjet. Náhle jsem pocítila nutkavý stav odejít domů. Sebrala jsem se a odešla a nikdo mě nedoprovázel. Domů jsem to měla kousek.
Byla noc a já jsem uviděla na obloze "žlutou kouli," která se začala přibližovat a zvětšovat. Pak vůbec nevím, co se stalo dál. Nastal naprostý výpadek paměti. Pouze útržkovitě a mnohem později se mi vracely vzpomínky na to, jak utíkám domů a jak na mě někdo volá jménem, které ozvěna opakovala. Nebyl to žádný známý hlas.
Pamatuji si pak až úsek, kdy jsem se probudila v posteli. Mělo to však jednu vadu. Byla jsem jinak oblečená než když jsem se vracela z večírku. Měla jsem tam totiž na sobě sukni, kterou jsem si sama pletla. Když jsem se ale probudila, zjistila jsem, že vedle postele leží svlečené kalhoty, které jsem na sobě vůbec neměla. Sukni jsem delší dobu nemohla vůbec najít. Později jsem jí objevila zmuchlanou a založenou mezi ostatními věcmi ve skříni, kam jsem jí dokonce vůbec nedávala.
Po "probuzení" jsem dostala silné bušení srdce, které hraničilo téměř s infarktem. Dokonce jsem si myslela, že umřu. Tohle záhadné bušení srdce jsem zažila ještě několikrát, pokaždé, když jsem si dříve setkání s koulí vybavila.
Krátce na to, jsem si uvědomila, že mi chybí tři dny. Měla jsem neodbytný pocit, že se něco stalo. Jednak mě hledali rodiče, byli mě navštívit, ale doma mě nenašli a pak také strýc, který mě dlouho neviděl a chtěl mě navštívit. Večírek se totiž konal v týdnu někdy kolem středy a mě hledali rodiče o víkendu. Když jsem si chtěla vzpomenout, co jsem dělala včera a předevčírem a ještě den před tím, zjistila jsem, jako by ty dny vůbec neexistovaly. Naprostá amnézie.
V té době jsem byla v rozvodovém řízení a bývalý manžel trávil valnou část svého času v hospodě. Když se ho moji rodiče, ale později i já, ptali zda-li mě neviděl nebo zda neví kde jsem byla, odpověděl neochotně, protože byl v situaci, kdy mu bylo všechno jedno. Řekl pouze: "Ty někde pořád couráš a pak zapomeneš, kdes byla. Tak co bych ti říkal, a dobře ti tak, mě to nezajímá."
Děti si ničeho nevšimly, byly malé. Ovšem ten den, kdy jsem se "probudila" jsem je neustále objímala a byla jsem velmi ráda, že jsem zase s nimi. Vůbec jsem tomu nerozuměla.
Rodiče ze mě mámili, kde jsem byla a pak mě začali považovat za duševně nemocnou. Nejdříve podezřívali bývalého muže, že mě zbil a že jsem byla někde ukrytá, aby to na mě nebylo vidět a mysleli si, že mě musel mlátit asi do hlavy. Ale tak to nebylo. Pak ho sice podezírat přestali, ale dodnes si myslí, že jsem někde byla a že lžu. Také jsem si myslela, že bývalý manžel to ví, kde jsem byla a že mě to nechce úmyslně říct.

převzato z exopolitika.cz

Realita únosů do UFO v Čechách (3)

14. října 2009 v 10:51
Příběh sedmý: "Znásilněný muž"
Pan Zdeněk
Tento případ je pozoruhodný zejména tím, že to, co historie církve a následně i zkušenosti inkvizice popisují jako "obcování s démony," pan Zdeněk zažil na vlastní kůži. Přesně to, za co by byl býval v historii upálen, navštívilo jeho ložnici. Tento "démon", jak se později ukáže, neměl zájem jen o sex, i když to byl očividně hlavní důvod jeho návštěvy. K panu Zdeňkovi totiž zavítal klasický succubus. Nauka o démonech praví, že je to žena - ďábel, která má výhradně jen sexuální záměry a navštěvuje v ložnicích muže.
"Když to všechno začalo bylo mi 46 let, a odehrálo se to v roce 1996. Odjel jsem tenkrát služebně do Německa, kde jsem pracoval. Bydlel jsem na ubytovně. Sdílel jsem pokoj s jedním němcem, který se jmenovat Mathias a pracoval se mnou. Byl to můj kolega.
Asi po 14 dnech po tom, co jsem nastoupil do práce, jsem začal v místnosti, kde jsme bydleli pociťovat cizí nevysvětlitelnou přítomnost. cítil jsem, že je tam někdo neznámý. Měl jsem dojem, že mě někdo sleduje. Mého spolubydlícího se to ale vůbec netýkalo. Prostě jsem věděl, že on není zdrojem mých podivných pocitů, že jsem sledován. Navíc on sám nic takového necítil.
Náhle jsem začal "v hlavě" s někým rozmlouvat. Vycítil jsem, že mluvím se ženou. Žádné hlasy jsem ale ušima neslyšel. Na obsahy rozhovorů v hlavě si nevzpomínám přesně. Mnoho jsem z toho zapomněl. Když jsem ležel v posteli, začal jsem najednou cítit fyzické doteky na mém těle, teplo rukou a čísi tep. Očima jsem však nikoho neviděl. Pak jsem ucítil, že jsem znásilňován. Nejprve jsem podezíral Mathiase, ale ten spal na své posteli na druhé straně místnosti a neměl o ničem ani tušení. Já jsem fyzicky cítil, že u mně někdo leží. Nespal jsem, byl jsem vyděšený protože jsem se s něčím takovým ještě nesetkal. Podařilo se mi vstát a celý rozklepaný jsem šel vzbudit Mathiase. Snažil jsem se ho přesvědčit, že u mě v posteli někdo je, ať si tam na chvíli jde lehnout. Nechtěl tomu uvěřit a odmítl mi vyhovět, abychom si na chvíli vyměnili lůžka. Začal jsem s ním silně třást, protože jsem byl zoufalý, že mi nevěří, a znovu jsem ho důrazněji přesvědčoval. Nakonec svolil a lehl si na mou postel. Nic však neucítil. Lehl jsem si zdrcený zpátky a Mathias něco nakvašeně bručel, že se už vyrušit ze spánku nedá takovými blbostmi.
Vybavuji, abych získal nějaký důkaz o tom, že nespím, a že tu "ona" skutečně je přítomna, žádal jsem jí v duchu, aby mě třikrát cvrnkla do nosu, pokud tu opravdu je. Vzápětí se tak stalo, a já to doopravdy ucítil. Od té doby se mi často tímto signálem přihlašovala.
Například, když se ta znásilňování odehrávala na samém začátku, viděl jsem jak se mi nadzvedává peřina a přitom jsem se já sám nemohl vůbec hýbat. Pamatuji si, že jsem si v uchu říkal, proč se mi zvedá peřina, když se vůbec nehýbu. Bylo to děsné, myslel jsem si zpočátku, že jsem se zbláznil. Pak jsem ucítil jak na mě spočívá čísi váha. Většinou krátce na to docházelo k sexuálnímu styku. Zajímavé bylo, že jsem spával ve slipech, ale styk probíhal i když jsem je neměl sundané. Naprosto zřetelně jsem cítil i orální sex, a cítil jsem zcela fyzicky i vnikání do jejího pohlavního orgánu. Také mě líbala. Ovšem mělo to zvláštní pachuť. Bylo to, jako bych si lízl baterie. Jako slabé elektrické brnění. Cítil jsem chuť síry. Pálilo mě v ústech a na jazyku. Totiž jako kluk jsem tohle občas dělával.
Všechny vjemy z těchto aktů, kterých bylo mnoho, byly fyzicky zcela srovnatelné jaké jsem normálně znal. Pokaždé docházelo k ejakulaci. Velmi jsem se styděl před kolegou, protože tyto akty probíhaly často v jeho přítomnosti. Byl jsem vždycky jako připoután k posteli a přitom docházelo ke stykům a kolega několikrát dokonce prošel kolem mě do kuchyňky nebo na toaletu, a mě bylo hrozně trapně, že mě takhle uvidí. Jenže on neviděl nikdy nic. To mě úplně vyvádělo z míry.
Tato znásilňování probíhala noc co noc až do úplného vyčerpání. Dokonce i když se na pokoji svítilo. Vypadalo to, že jí nic nestojí v cestě. Na intimní prostředí si rozhodně nepotrpěla.
Například jednou jsem seděl v jídelně na židli a najednou jsem cítil na svých kolenou váhu a já v tu chvíli nemohl nohama ani pohnout. Opět jsem cítil jak do ní vnikám, přestože jsem byl oblečený. Pokaždé jsem se ptal Mathiase, jestli něco nevidí, neviděl. Nikdy nic prostě neviděl a zcela jistě jsem mu musel připadat jako blázen nebo paranoik, když jsem se ho na to neustále ptal dokola.
Mnohokrát jsem také cítil, že je za mými zády, a tak jsem se opatrně otáčel do zrcadla, zda-li ji neuvidím, ale nikdy jsem nic neviděl.
Vůbec se mi to nelíbilo a několikrát jsem jí zaháněl, ale ona jako by se rozzlobila, a vždy něco "zavinila," aby mě dala jasně najevo, že se mnou nehodlá diskutovat. Například jednou, těsně poté, co jsem jí v duchu řekl, aby se již nevracela, tak najednou se u stropu zablesklo a na zem spadla zářivka, která se s hlukem roztříštila a vyděsila i Mathiase. Nechápu, jak to mohla udělat.
Jindy zase po stejném odmítnutí, praskla žárovka v kuchyni a zhaslo tak světlo. Někdy mě zase snad "za trest", abych se přestal vzpouzet, nějak zelektrizovala prsty, protože, když jsem se dotkl postele nebo i zdi, či židle, šlehaly mě z prstů nějaké blesky a bolelo to. Měl jsem výboje v prstech. Byly bílé nebo namodralé barvy.
Pokaždé před ejakulací se mi vždy rozbušilo srdce, což jsem tak silně za normálních okolností se ženou nepociťoval. Možná, to byl výsledek nadměrného zatěžování mého organismu.
Často jsem se od ní odvracel ke zdi, nebo jsem se otočil na břicho, když jsem opět ucítil její přítomnost v posteli. Ona mě však vždycky začala hladit a podobně, a já cítil teplo jejích rukou.
Jenže pak přišlo něco hrozného. Říkám tomu vyšetření. Při jednom ze styků, se mé srdce rozbušilo mnohem více než byla únosná míra mého těla. Získal jsem dojem, že umírám. Že je to infarkt. Před očima se mi odvinul celý život - přesně tak, jak jsem o tom kdysi slyšel. Já jsem ale ještě nechtěl odejít. Náhle jsem se začal vracet. Zachytil jsem se rukama o železnou pelest postele, když mi náhle vyletěl z prstů "elektrický oblouk". Nebo to byl blesk. Dokonce se zablesklo v celé místnosti. Mathias se opět vyděsil, a začal mi říkat, co to dělám. Byl rozčilený a prohlašoval, že s takovým podivínem, co má pořád záhadné řeči tu už dále být nechce.
Následně na to, jsem začal cítit na zádech, asi v oblasti kostrče, cizí předmět. Připadalo mi, že mám na zádech "batůžek," který byl nepříjemný, a já se ho snažil setřást, což nešlo učinit. Tohle vše bylo již za plného vědomí. "Ona" m oznámila, že je to něco, čím jsem "vyživován", a že to na mě museli napojit! Budu to prý mít u sebe. Říkala, že z toho vedou nějaké hadičky. Sahal jsem si rukama na záda, ale fyzicky jsem nic nenahmatal, přestože jsem to výrazně cítil. Jako bych měl na zádech něco přisátého, co ovšem nebylo vidět. Něco jsem tam měl a neměl. To bylo pro mě další hrozné zjištění, dezorientovalo mě to. Byl to naprostý logický paradox. Nemohl jsem pochopit, jak to, že na zádech něco vyčnívá a přitom to tam není! Naprosto mě to mátlo smysly.
Možná, že na mě něco napojila, jak tvrdí, a že jsem jim to málem nepřežil. Tím si vysvětluji mé blízké setkání se smrtí. To se sexem již nemělo vůbec nic společného. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký ďábel, jak se o něm píše, nějaký výjev z černé magie. Pak mi zase nebylo jasné proč vlastně chce sex. Nikdy jsem totiž žádným bájím o démonech nevěřil. Začal jsem o všem náhle pochybovat. Nevěděl jsem, co je realita, co je fantazie, nebo jestli to není totéž. Měl jsem v hlavě totální zmatek.
To ale není všechno. "Vyšetření" totiž pokračovala dál, ovšem jiného druhu. Bylo jich také hodně, ale jednou jsem si ho pamatoval obzvláště silně. Protože zpočátku tolik nebolely. ale nakonec, jsem bolestí nemohl vydržet.
Tato procedura se také opakovala krátce po sexuálním styku, nikoliv však pokaždé.
Náhle mě bylo do rektálního otvoru zavedeno něco dlouhého a pružného, co mě napínalo střeva, břicho i hrudník. Nejprve to nebolelo, ale každým novým "vyšetřením", byl předmět delší a zážitek čím díl tím víc nepříjemnější. Snažil jsem se jí zahánět. Říkal jsem jí ať mi tyhle věci nedělá, ale ona na to nereagovala. Ten předmět, co mi zaváděli do konečníku, byl "pohyblivý", přirovnal bych to k "chobotnici." Přišlo mi, že se to pohybuje samo. Říkal jsem jí, aby to ze mě vytáhla, ale v těchto fázích procedur, jsem nikdy neobdržel žádnou odpověď.
Tato "vyšetření" totiž měla i své následky. Protože jsem v Německu skončil, vrátil se do Prahy, a ještě asi 14 dní jsem měl silné zdravotní potíže. Měl jsem tvrdé a nafouklé břicho, které mě začínalo bolet a dostal jsem k tomu silnou zácpu. K lékaři jsem nešel. Bál jsem se. Později tlaky v břichu samy povolily a pak jsem konečně mohl i na toaletu.
Ve skutečnosti se nikdy nestalo, že bych "jí" viděl, ale nějak jsem přijal zprávu do mozku, že jí je asi 30 let, lidské podoby, štíhlejší postavy a měla delší tmavé vlasy. Nevím jak jsem k této představě přišel, je-li to výplod mé fantazie nebo se "ona" postarala o takovou vizi. Z rozhovorů se mi mnoho vzpomínek nezachovalo. Jen útržkovitě. Vím, že mě neustále zvala ven, že má venku nějaký objekt, a že je odněkud "seshora". Více nespecifikovala. Prohlašovala, že si mě vezme s sebou, abych šel s ní. Odmítal jsem, měl jsem tu citový vztah se svou mladou přítelkyní, kterou jsem si později vzal. Zdůrazňovala potřebu boje proti AIDS a že mám šířit osvětu o věrnosti partnerství. Dále kritizovala špatné lidské chování a zvrácené choutky mocenského soupeření trhů, kde se zcela vytrácí lidský prvek. Také mě vyčítala, že jsem se rozvedl, neměl jsem to prý dělat. Uklidnila se pouze, když jsem jí vysvětlil, že moje bývalá žena byla alkoholička a že to s ní nikam nevedlo, proto jsem se rozvedl.
Sexuální zneužívání pozvolna ustala koncem roku 1996, ale přesunula se na nějakou jinou rovinu. Protože já mívám opět podivné "sny" asi tak třikrát až čtyřikrát do roka. Nejsou sice již tak silné, nevyvolávají u mě takovou odezvu, ale, nevím jak to mám říct, bývám znásilňován mužem. Naposledy asi před půl rokem, tedy začátkem roku 2001. Většinou se to odehrává doma v pražském bytě, když je noc a spíme. Moje žena leží vedle mě, ale to pro "ně" není žádnou překážkou. Vůbec totiž o ničem neví.
Tato scéna je vždy stejná. V noci se náhle probudím a nemohu se hýbat. Jsem jako ochrnutý. V tomto stavu bývám znásilňován mužem. Musím říct, že za poslední dva roky se tento zážitek opakoval dvacet krát. Zážitek neprovázejí žádné světelné efekty. Nikdy jsem nikoho neviděl a necítím toto zneužívání tak fyzicky, jako předtím. Cítím stejnou váhu, která na mě doléhá. Také se mi často, že vidím pohyb po místnosti."
Pan Zdeněk má ještě jeden druh zážitků, který sahá do jeho dětství.
Jako malý kluk, bylo mu 12 let, si montoval na půdě u babičky v Chrášťanech kolo a míval tam podivné pocity, že má velkou hlavu, velké ruce a končetiny. Pokaždé z půdy utekl. Měl tam také pocit, že je někým sledován. Tyto dojmy z babiččiny půdy trvaly asi tři roky.
Jen stručně se na závěr podívejme na rodinou anamnézu pana Zdeňka.
Matka pana Zdeňka byla 25 let upoutána k vozíčku a později zemřela na rakovinu. Bratr spáchal sebevraždu. Sestra zemřela vloni na rakovinu. Z prvního manželství mu zbyly dvě děti. Bývalá manželka propadla alkoholu. Pan Zdeněk se znovu oženil s mladou ženou a má s ní malé dítě. Má pocit, že získal jasnovidné schopnosti, ale nevyužívá je. Pracoval jako automechanik. Nyní má truhlářskou dílnu.
S panem Zdeňkem bylo provedeno jedno terapeutistické sezení s cílem rozkrýt traumatické zážitky ze sexuálního zneužívání a sekundárně jej zbavit silných migrén, které od té doby silně pociťoval.
Na světlo se dostaly velmi překvapivé zážitky. Svědek totiž začal náhle popisovat jiný zážitek, který se ukázal jako jeden ze základních a na který si vlivem posthypnotického bloku, který v něm někdo vytvořil, vůbec nepamatoval.
Pan Zdeněk líčil jak se ocitl v nějaké místnosti, kterou neznal a o které si nejprve myslel, že je jeho ubytovna. Ležel na zádech a někdo na něm vykonával operaci břicha. Nástroje nedokázal blíže popsat. Nejprve však cítil, že je "omýván". Zjistil, že ho natřely nějakou želatinou, která byla průhledná. Říká, že voněla, ale nikdy takovou vůni necítil a nedokázal ji k ničemu přirovnat. Nebyla to vůně nemocnice. Cítil tlak v břiše a žaludku. Popisoval světla, která neznal a také oči nějakých postav, které byly velké a černé, ale laskavé. Oči mu "říkaly," aby měl trpělivost. Náhle uviděl svá střeva, jak jsou rozprostírány kolem. Bolest necítil. Uvědomil si, že očí je více, popisuje je jako by stály za sebou. Postavy nelze identifikovat. Vybavil si, že měly nějaké masky na obličeji a že postavy byly malé asi jako trpasličího vzrůstu.
V regresi si vybavil, že rána po operaci byla zacelena dotekem nějaké tyčky, která byla červená, snad to byl paprsek. Rána se zacelila okamžitě a bez jakékoliv bolesti. Na jejím místě cítil tvrdou kůži, ale po jizvě nebylo ani památky.
Sezení pokračovalo s menší přestávkou po které si pan Zdeněk vzpomněl na jiný zážitek, který se týkal také operace, ale něčeho jiného. Nalézal se v posteli na ubytovně, ležel na břichu a náhle cítil, že za jeho hlavou někdo stojí. Nemohl se ale ohlédnout, protože byl znehybněn. Pak ucítil, že na něj někdo sahá. Na ruce a na tělo. Byly to teplé a intimní dotyky. Zahlédl matnou postavu ženy, která měla lidské rysy. Měla dlouhé vlasy, hezkou postavu a sledovala ho. Byla svlečená. Začala na něj mávat, aby jí následoval. Svědek popisoval, že se vznesl a prošel zdí. Vtahovalo ho nějaké světlo, které bylo velmi prudké. Viděl jak se z lodi, která byla někde venku, otevřel cíp, jako z rozkrojeného pomeranče. Jsou to dveře. Ocitl se v lodi a procházel nějakou chodbou. Podél chodby viděl podivné věci, které nebyl schopen nijak popsat ani k něčemu přirovnat. Žena jej doprovází, ale on ji nevidí, jen tuší. Dostal se na konec chodby, kde byl vchod do místnosti a divné světlo. Prochází touto místností a vchází do jiné, kde jej okamžitě upoutalo "fialové" křeslo. Cítí, že se do něj posadil. Dále popisuje operaci, při které mu zasouvaly kovovou tyč do hlavy, která byla dost silná. I zde bolest necítil, jen lehký tlak. Má pocit, že jeho tělo "spí." Viděl kolem sebe postavy ve "skafandrech" nebo "maskách."
Náhle pocítil silnou bolest v zátylku a na zádech. Citová odezva byla velmi silná a tak terapeut rychle odvedl pozornost k příjemným zážitkům z reálného života, a dále se k této události již nevrátil. Patrně zde došlo k zákroku, který nebyl plně pod kontrolou "bytostí" a svědek reagoval na prožitou bolest znovu.
Pokračování zážitku v regresi bylo následující: Pan Zdeněk viděl, že ho položili do nějaké "vany," kde byl obalen "obvazy." Cítil také, že mu do nosu zaváděli "tyčinky."
Popisoval déle, že viděl ve svém břichu "bublinky." Neměl ale tušení jak se tam dostaly. Ženu již v místnosti nezahlédl. Všiml si také, že v oné místnosti, kde byl na křesle byly kolem nějaké "sítě." Pak se ocitl na jiném místě lodi, kterou líčil jako dlouhou, že namohl zahlédnout její konec. Získal pocit, že loď letí a má doutníkový tvar.
Po skončení terapie se svědek cítil velmi uklidněn a uvolněn. Měl za to, že se mu mnohem více rozjasnilo v hlavě. Byl však velmi překvapen, že si tyto zážitky vůbec nepamatoval.

Posudek na terapeutistické sezení uskutečněné a panem Zdeňkem
Po čas terapie s klientem se nám povedlo docílit návratu do traumatizujících událostí, které se odehrály v době jeho pracovního období v zahraničí v roce 1996. Po uplynutí pěti let si ve svém vědomí uchoval pocity, prožitky a vzpomínky úzce vymezené a značně skreslené. Celkově události působily na jeho osobnost nepříjemně, zátěžově s negativním dopadem na jeho psychiku i somatiku (stud, pocit méněcennosti, bolesti hlavy a jiné občasné ataky nevysvětlitelných bolestí).
Metodou regresingu se vyplavily zážitky a vzpomínky více reálného charakteru a málo, nebo jen minimálně eroticky laděné, sexuální podtón událostí jako by scházel, nebo byl prožíván jen okrajově. Převažoval technicky přesný popis událostí, přecházení do zvláštních prostorů jiné, neznámé civilizace, mnohdy je klient dokázal popsat pouze opisem sobě dostupnou terminologií.
Klient zvládl celé terapeutistické sezení klidně s jemným emotivním projevem a jako by s údivem nad vším zažitým. Osobnost pana Zdeňka hodnotím jako dobře sociálně a psychicky stabilizovanou, správně orientovanou v čase a prostoru.
Vzhledem k sociální a rodinné anamnéze klienta považuji výsledek sezení za nesmírně pozitivní ve svém efektu. Zcela zmizely traumatické psychycké pocity i celkově se somaticky cítí lépe. Dosažený efekt je nezvratný a kdykoliv by bylo možné se k zmíněným událostem metodou regresingu vrátit.
V Praze, dne 18.10. 2001 Mgr. Viera Procházková

Realita únosů do UFO v Čechách (2)

14. října 2009 v 10:50 | Akhur9 |  UFO
Příběh čtvrtý: "...teď budeme maminku milovat..."
Paní Jiřina
"Od malička cítím pocity neohroženosti a létání. Někdy jsem z toho ve svém okolí mívala potíže, když jsem se o tom s někým bavila. Koukali na mě divně. O svých "snech" jsem se raději nikomu moc nesvěřovala. Vím jak by to dopadlo.
Nejsilnější zážitek přišel 24.6. 1993. Jela jsem vozem s dětmi, ale seděla jsem na zadním sedadle a za volantem seděl můj manžel. Najednou přišel podivný výpadek. Uviděla jsem během jízdy neznámý objekt ze kterého vystoupila modrostříbrná bytost s úzkým obličejem a pronikavýma očima. Přijala jsem telepatickou výzvu, abych s ní odešla. Byla jsem však přesvědčena o nutnosti zůstat se svou rodinou a nabídce jsem vzdorovala. Náhle jsem si uvědomila, že před tímto návrhem nestojím poprvé, že se již opakoval. Nebyla jsem tak překvapená. Cítila jsem totiž bolest u srdce z toho, že musím zůstat. Bytost okamžitě zmizela a já si opět uvědomila svou přítomnost ve voze. Nejhorší na tom bylo, že nikdo ve voze tohle neviděl ani nezažil se mnou. Zjevilo se to jenom mě! Byla jsem velmi zmatená, ale s rodinou jsem o tom vůbec nemluvila.
Myslím, že to doma pokračovalo. Probudila jsem se totiž kolem 24 hodiny a pocitem pálení a bolestí hlavy. Když jsem otevřela oči, měla jsem dojem naprostého znehybnění, nemohla jsem najednou ani křičet ani mluvit. Opět mě bylo řečeno někým, koho jsem v tu chvíli neviděla, že bych měla odejít. Nechtělo se mi a tak jsem byla upozorněna, že v tomto stavu zůstanu i nadále dokud se nerozhodnu. Pak mě bylo vysloveno nějaké jméno a někdo mi řekl, že "o mě ví." Náhle jsem v pokoji uviděla modré světlo a tvar místnosti se nějak podivně prostorově deformoval. Přestalo mě brnět tělo a já se opět dokázala pohnout až na nohy, které jsem měla stále ochrnuty. V tu chvíli jsem si také všimla, že na stropě rotuje nějaké světelné kolo asi v průměru dvou metrů. Pocity znehybnění ustaly úplně a já vstala a došla k oknu a dívala jsem se ven, zda-li nezahlédnu na ulici nějaké vozidlo např. odvoz odpadků, policie, hasiči, jejichž majáček by se mohl na stropě odrážet. Žádné vozidlo toho typu však venku nebylo. Chvíli jsem ještě pozoroval kruh na stropě a nechápala jsem jeho zdroj. Světelný kotouč pomalu slábl na intenzitě.
Vedle v pokoji se manžel díval na televizi a ničeho si nevšiml. Měla jsem silný pocit dehydratace a tlak v močovém měchýři.
V té době jsem si pomalu začínávala uvědomovat, že se začínám měnit. Zajímaly mě zcela jiné názory než předtím, jiný pohled na svět a lákaly mě mnohem více duchovní nauky. Velmi jsem však s touto změnou zápasila protože jsem na ní nebyla vůbec připravena.
Takovýchto únosů bylo od té doby mnoho, někdy jednou za 14 dní, někdy dokonce i několikrát za den. Většina únosů se odehrávala večer v polospánku jakýmsi dotykem na rameno a pohledem do hlubokých, temných očí. Průběhy únosů si nepamatuji pouze jejich návraty. Jsem schopna si vybavit jen úryvky zážitků.
Pamatuji si na jeden z těchto zážitků. Ocitla jsem se v nějakém objektu, kde jsem seděla na nějakém lehátku a byla jsem obklopena bytostmi, které měly okrovou či žlutavou barvu pleti a nevypadaly pozemsky. Přinesly mě malého asi dvouletého chlapečka a dali mi ho do náruče. Vedle mě bylo prázdné lůžko a na dalším lůžku byla nějaká žena, která mě připadala velmi dezorientovaná. Bytosti jí daly příkaz, aby se položila. Ta žena však nezareagovala, byla úplně mimo sebe. Ulehla až na důrazný příkaz.
Bytost, která mě připadala jako "lékařka" pak řekla tomu chlapci, aby odešel, že nyní "..budou maminku milovat.." Chlapec se odebral k odchodu, ale zaklínil se nožičkou mezi vozík. Bytost mu nožičku pozvedla, aby ho vyprostila a já jsem mu poskytovala oporu. Chlapec se posadil a pak pomalu odešel. Musím zde ještě předeslat, že jsem od malička měla velmi vřelý vztah k dětem. Když jsem totiž přijala sdělení, že tento chlapec je můj, nijak mě to nevzrušilo.
Pokračování bylo následující, nevím ovšem zda-li zážitek přímo navazoval. Nějak jsem si zamanula, že si budu všechno pamatovat a patrně mě to umožnili. Byla jsem připoutána k nějakému lůžku. Pak začala procedura podobná gynekologickému vyšetření. Cítila jsem, že se lehátko naklání nohama ke stropu. Jenže poté se odehrála pro ně zřejmě nepředpokládaná situace. Lehátko se převrhlo. Já jsem prostě vypadla, tedy vysela jsem za "popruhy" nad zemí. Všimla jsem si, že bytosti byly vyvedeny z míry a začaly se neohrabaně pohybovat kolem a viditelně nevěděly, co mají dělat. Nebyly schopny situaci nějak vyřešit a zpanikařily. Dopadlo to tak, že jsem se sama uvolnila a dostala se do původní polohy svým vlastním přičiněním. Měla jsem dojem, že bytosti podléhají nějakému "centrálnímu mozku", který je řídí. Domnívám se, že reagují na určitý specifický povel a nejsou schopny se sami rozhodnout s nečekanou událostí, kterou nemají zakódovanou v programu.
Pak procedura pokračovala dál. Nad mým břichem se spustila dlouhá "skleněná jehla", která mě připomínala "koštýř". Náhle jsem dostala obavy a v duchu jsem si říkala, že tohle už nechci vidět. Od té chvíle si nepamatuji, co se odehrávalo dál.
Několikrát jsem měla příznaky těhotenství, které náhle samy od sebe ustaly. U lékaře jsem nikdy nebyla. Vím, že únos se vždycky odehrál těsně před menstruačním obdobím.
Mnohokrát mě byly dávány do náruče děti, jejichž kostra byla velmi chatrná, připomínající spíše chrupavkovitou strukturu skeletonu. Děti měly velké oči, ze kterých se zračila moudrost. Byly to dospělé oči. Děti se vždy dívaly vážně, neusmívaly se ani neplakaly. Přikládala jsem si je na hruď a ony pokaždé ožily. Začaly se více hýbat a já cítila, že jim je dobře. Jakoby ze mě potřebovaly něco čerpat, co jim oni dát nemohly.
Pamatuji si na jiný zážitek, který byl asi z roku 1996. Byla jsem unesena obvyklou cestou, avšak dovedena do nějakého podzemí, kam jsem šla po nějakém pískovcovém podloží. Viděla jsem tam nějaká hranatá "akvária". Byly asi čtyři a v každém bylo jedno dítě těsně před narozením. Voda v nádržích byla zelená a děti byly velmi bledé. I zde my byly dávány děti na pochování, které již byly narozené. Děti měly větší hlavy a byly bílé. Nemám pocit, že ty děti byly zcela lidské. Byla to mutace. Vypadaly jako nějaká kombinace lidí a "jich." Také měly "moudré" oči, které byly velké, větší než lidské a temné. Domnívám se, že jedním z účelů mých únosů, byl právě pochovat tyto děti a dát jim energii, která se "jim" nedostává.
Ta místnost vypadala jako jeskyně a vlhkým prostředím a s mechem obrostlými pískovcovými stěnami. Místo bych nemohla identifikovat, vůbec nevím, kde to bylo.
Jednou mi také byly přivedeny starší děti o kterých mi bylo sděleno, že jsou to moje děti. Byly to holčičky a byly tři nebo možná čtyři. Nevydávaly žádný hlas ani zvuk a nevšimla jsem si rovněž žádné reakce, když mě spatřily, byly pasivní. Odhaduji, že jim bylo tak deset let. Jenom seděly a hleděly na mě. Děti seděly totiž v nějaké "laboratorní kouli". Nevypadaly lidsky podle jejich očí.
Zážitků s dětmi jsem měla hodně, možná při každém únosu. Tyto zážitky nebyly nikdy nepříjemné. Asi v roce 1998 tyto zážitky s dětmi pominuly. Měla jsem pocit, že se chtějí se mnou nějak rozloučit, jakoby končila jejich mise. Tenkrát poprvé jsem chtěla s nimi, ale nedovolili mi to. Byla jsem z toho smutná. Zvykla jsem si vídávat "své" děti. Ocitla jsem se za městem Teplice, ale na tento únos si vzpomínám jen matně, bylo to něco jako rozloučení.
Zážitky s únosy sice přestaly, ale nemůžu to tvrdit přesně protože občas doma vídávám zelené světlo, které znám z předchozích únosů. To světlo je emulzní, těžké a neoslnivé.
Bytosti měly myslím tři prsty. Nejvíce jsem spolupracovala s nějakou ženou, ke které jsem měla plnou důvěru a moc mě mrzelo, že se s ní musím rozloučit. Neměla lidské vzezření, ale nic mě na ní neznepokojovalo. Jejich kůže byla zvláštní, několikrát jsem se jí dotýkala. Byla suchá, jakoby shrnovací, volná. Barva kůže měla šedavý nádech.
Pamatuji si na další zážitek z roku 1993. Únos probíhal tak, že se mě opět někdo dotkl ramene a já se dostala do nějakého mimotělního stavu. Ocitla jsem se v nějaké "bublině" a bylo mi sděleno, že mi někdo chce něco ukázat. Po pravé straně té koule bylo cosi, co vypadalo jako krystal, za kterého jsem měla dojem, že je řídícím panelem. Měla jsem na něj položit ruku. Bylo to mentální spojení, protože to reagovalo na myšlenku. Dostala jsem se do pouště. Viděla jsem všude písek a v dáli nízké budovy. Všechno jsem viděl z výšky, ale těsně nad zemí. Zajímavé bylo, že když jsem se chtěla podívat z větší výše, stačilo na to jen pomyslet a já viděla své okolí z větší výšky. Kolem těchto nízkých budov vedla cesta z panelových překladů. Bylo mi sděleno, že mi bude představen velitel základny. Pak jsem zahlédla několik lidí, kteří ke mě stáli zády. Zapochybovala jsem, že něco uvidím, když jsou ke mě otočení zády. Nato se jeden otočil a mě přišlo, že toto člověka znám z Teplic. Pak jsem pokračovala "bublinou" dál až jsem narazila na skupinu lidí, kteří byli velmi zvláštní. Měli podivně zakřivenou páteř, připomínali opičí chůzi, měli nadměrně vysunutá ramena dopředu a ruce jim nepřirozeně visely. Všichni vypadali stejně. Věk odhaduji mezi 30 až 40 lety. Byli také stejně vysocí. Domnívám se, že to byli muži. Pochodovali velmi pomalu, připomínali pohřeb. Měli stejný výraz. Když se na mě otočili, protože jsem si to přála, připadali mě jako nějaký druh člověka z pravěku či blízkého opici nebo prostě druhu "nepovedeného" člověka. Pochodovali v několikastupech. Viděla jsem je pod sebou. Pohled těchto lidí bych popsala jako tupý bez účasti. Pak jsem se probudila.
Jednou jsem také měla zážitek v bělém stavu. Bylo to k ránu někdy v roce 1996. Z ničeho nic se přede mnou na posteli objevily bytost černě oděná s hlavou, která byla "fosforově bílá." Měla černé oči, které byly "emulsní". Nechtěla jsem se do těch očí dívat nebo%t bych okamžitě usnula. Tak jsem se k té bytosti otočila zády, ale bytost se objevila znovu přede mnou. Nedokázala jsem se zraku pronikavých očí vyhnout a stejně jsem usnula. Nepamatuji si, co se pak dělo. Neměla jsem strach. Vzbudila jsem se za několik minut.
Také si vzpomínám na jeden zážitek, který měla celá naše rodina. Jednou jsme se ráno probudili a ještě se nám chtělo spát. Náhle jsme všichni usnuli znovu a pak jsme se všichni zase naráz probudili společně. Bylo nám divné, že jsme tak spali všichni najednou přestože jsme spali v oddělených místnostech.

V roce 1993, 10.6. jsem prožila také jeden z velmi silných zážitků, který když pominul, tak jsem si uvědomila, že jsem v minulosti musela něco podobného již prožít. Znáte to, takový pocit dejavu. Stalo se to ráno, když jsem přijela z promoce. V 7 ráno jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Manžel odcházel do práce a já měla dojem, že jsem usnula. Náhle se dostavil pocit úzkosti, strachu a nejistoty. Měla jsem dojem jako by mě někdo "vytahoval z těla." I při tomto zážitku jsem zjistila, že se opakoval až na to, že jsem jej nyní prožívala poprvé vědomě. Cítila jsem jako pronikám zavřeným oknem a cítila jsem i víření vzduchu až jsem "zapadla" do nějakého světla. V tu chvíli jsem se ocitla v horách v dřevěné budově. Mohla bych naprosto do detailů popsat krajinu, kde jsem se ocitla s lesy a vysokými kopci, které to místo obklopovaly. Tuto krajinu jsem pozorovala z oken zmíněné budovy. Byla jsem v nějakém nemocničním sanatoriu. Viděla jsem lůžka. Po tomto objektu jsem se volně pohybovala. Když jsem se začala zajímat o to, kde to jsem, objevily se přede mnou tři postavy. Dva muži a jedna žena, která byla asi ve věku mezi 70 až 80 lety se nazrzlými vlasy. připadalo mi, že je těm mužům nadřízená. Byli to lidé a měli na sobě lékařské bílé pláště. Jedem z mužů měl asijské vzezření a oba byli mladší než ta žena. Druhý muž byl evropský typ s vodnatýma očima podobně jako některé německé typy mužů.
Přijala jsem "mentální" odpověď, že se nacházím v sanatoriu ve Švýcarsku. Vzpomínám si, že když mluvili, nepohybovali ústy. Ukázali mi jakousi kartičku s fólií, která na sobě měla vypoukliny připomínající bubliny. Sdělili mi, že potřebují právě mně a když budu spolupracovat, budu prý bohatá. Řekla jsem jim, že o tom nic nevím, ale ať se zeptají mé kolegyně, která mě nedávno naznačovala, že měla nějaký neobvyklý zážitek, ať se obrátí na ní. Dostala jsem překvapivou odpověď: "Tu my známe, ta už je naše." Pak jsem zřejmě dostala čas na rozmyšlenou, neboť podivní "lékaři" někam odešli a já měla možnost se po budově procházet. Všimla jsem si lůžek, které obsluhovaly bytosti, které si nejsem sto přesně vybavit. Vím, že se pohybovaly nějak divně. "Ve stejném rytmu," což nejsem schopná blíže vysvětlit. Snad připomínaly roboty.
Když se "lékaři" vrátili, zopakovali mi jejich požadavek, ale já se spoluprácí váhala, neměla jsem k nim důvěru, něco mi na nich vadilo. Řekli mi, že nejsem "geneticky zatížená," čemuž jsem moc nerozuměla a opět mě ponechali o samotě. Sedla jsem si na jednu z postelí nad kterou byl jakýsi provazový závěs. Za chvíli na to do místnosti vstoupila asi 60 letá pani a ustrašeně mě řekla: "Jenom prosím vás, nikomu neslibujte svou duši." poté odběhla. Přecházela jsem po pokoji a nevěděla jsem, co se tu k čertu děje. Do místnosti vjel nemocniční vozík na které ležel starší člověk, který měl na hlavě nějaké elektrody a velmi sténal. Zároveň s ním, se objevili i zmínění "lékaři" a já se jich ihned zeptala, co to s ním dělají. Bylo mě řečeno, "že si to zaslouží." Pak mně opět začali přesvědčovat, abych spolupracovala. Až nyní mé myšlenky zabrousily k mé rodině, uvědomila jsem si k nim svůj citový vztah a že s nimi spolupracovat nechci. Oni mi však na to nějakým způsobem zprostředkovali vizuální obraz toho, jak nehybně ležím na autobusové zastávce probodaná noži, což prý ani nebudu cítit. V tu chvíli jsem se dovtípila, že jim nešlo o tělo, ale o něco jiného, co souvisí s duchem či astrálním vědomím. Byl to zřejmě obraz mé smrti. I přesto jsem se však rozhodla, že spolupracovat nebudu. "Lékaři" však na mě začali útočit silněji a sdělili mi, že mám nádor na mozku a že je to stejně jedno. Zdůraznili, že mě čekají hrozné bolesti, Trochu mě to zviklalo, začala jsem přemýšlet. Všimla jsem si, jak okamžitě začali být aktivní, jak netrpělivě čekali na výsledek mého rozhodnutí.
U mě však naštěstí začal převládat zájem o rodinu a nakonec jsem odmítla. Pak jsem cítila, že začínám nějak těžknout, což doprovázel tlak v zádech a najednou jsem se cítila být opět v těle. Byla jsem vlečena do jiné místnosti, černé, kulaté, kde jsem byla posazena do křesla, které se podobalo zubařskému. Někdo mi připoutal pravou ruku. Ucítila jsem, že mi někdo začal něco dělat s pravým uchem. Cítila jsem kovový chlad nějakého nástroje a cosi mě zaváděli do ucha. Pak jsem zaslechla jak někdo říká: "Ani se moc nebrání" a vzápětí na to někdo prohlásil: "No to je dobře." Poprvé jsem si uvědomila nebezpečí a tak jsem se začala volnou rukou ohánět, na které jsem měla nanesený nějaký gel. Najednou jsem uviděla upřený pohled nějaké bytosti, kterou nedokážu popsat zda-li byla lidská či nikoliv a já se probudila doma ve své posteli asi v 8.30.
Po tomto "snu" jsem se nějakou dobu necítila dobře. Měla jsem bolesti hlavy a byla jsem psychicky ve značném zmatku. Navštívila jsem dokonce psychiatra, ale nakonec jsem se rozhodla, že svůj zážitek mu vyprávět nebudu a zablokovala jsem se. Přezkoumali mi všechny životní funkce s negativním výsledkem a byla jsem ujištěná, že nádor nemá. Vyvolala jsem sice podezření, že mám paranoidní sklony svou úpornou snahou zjistit co mi je, ale i tak jasem přesvědčená, že mám v oblasti nosu nějaké cizí těleso. Vnímám to tak. RTG jsem nepodstoupila. EEG provedeno nebylo, poněvadž mě lékař sdělil, že je to zbytečné, že mě nic není.
Na rukou se mě také objevovaly "inkoustové tečky", které po několika hodinách zase mizely.
Měla jsem ještě jiný druh únosů, které měly poněkud jiný charakter. Protože často a aktivně se věnuji sportu, tyto únosy většinou začínaly vyvolaným intenzivním vědomím, že "jedu na soustředění." Vybavuji si pokaždé tu samou místnost, kde byly zbyté pryčny, kam si sedlo několik lidí. Byla to čekárna. Jednotlivě si pro nás chodili nějací lidé, které jsem neznala. Absolvovala jsem procedury na které si vzpomínám jen matně. Např. jednou mě svlékli do naha a na sobě jsem měla jen jakousi plenu, a když jsem vstávala z nějakého lůžka, měla jsem nohy potřísněné krví. Dostala jsem pokyn odejít a všimla jsem si, že je tam zařízení podobné bidetu. Přišla jsem do jiné místnosti na jiné lůžko, kde jsem byla obklopena lékaři v bílých pláštích. Pak jsem se probudila a shledala jsem, že skutečně krvácím mimo cyklus a nebylo mě dobře.
Takové únosy se opakovaly a já jsem přesvědčená, že je měly na starosti lidé. Nevím přesně o co jim šlo, ale napadá mě, že možná měli zájem odebírat mi "plod" těch bytostí, které jsem znala ze svých "pravých" únosů, jakoby tito lidé pracovali proti mim a chtěli nějak zneužívat jejich technologie.
Pamatuji si, že jsem v té čekárně a v ordinacích potkávala známé tváře z Teplic. Například jednu světlovlasou pani z květinářství u náměstí a jednoho pána, co ho občas potkávám ve městě a dokonce jsem se s nim dávala občas do řeči. Nikdy jsem s nimi ale o těchto zážitcích nemluvila.
Jsem přesvědčena, že únosů probíhalo několik druhů, které jsem za čas dokázala rozpoznávat podle druhu jejich specifických energií. Byly totiž odlišné. Únosy jinou civilizací se ohlašovaly "dotykem na rameno" a zážitky, které mě nebyly tak nepříjemné. Také obsah únosu byl jiný. Vídávala jsem tam děti a tu "mimozemšťanku", ke které jsem cítila nějaké pouto. Také jsem zažíval průlety zavřeným oknem, závan větru a viděla jsem svůj pokoj shora, jako by přes "vypouklou čočku." Také zelené či modré světlo, které se pozvolna rozplývalo. Jejich únos se ohlašoval vesměs i "bahenním" zápachem nebo zápachem připomínající "vaření"s pocitem vlhkosti jako mokřina.
Ty druhé únosy vypadaly úplně jinak. Vždy stejné vědomí o soustředění, dřevěná čekárna a procedury a vše bylo velmi nepříjemné a násilnější."
Manžel paní Jiřiny o ničem dlouho nevěděl až se jednou stala příhoda, která jej přesvědčila, krátce na to, co se mu paní Jiřina se svými zážitky svěřila. Seděl doma a sledoval televizi. Když se na něj náhle snesl kužel světla a zcela jej znehybnil. Byl z toho tak vyděšený, že se chtěl stěhovat z bytu, ale nakonec mi uvěřil. Domnívám se, že mu byla demonstrována jejich přítomnost, aby dál pokračovalo v klidu naše manželství.
Paní Jiřina má také od jisté doby schopnost léčit, nebo najít poruchu zdravotního stavu. Pomáhá však pouze v okruhu svých známých a zvláště se jí daří léčit bolesti zad a plotýnky. Také diagnosticky je schopná zjistit od čeho např. pochází záchvat u nějakého člověka, zda-li od žlučníku nebo slinivky apod. Cítí změnu energie na rukou. Také se domnívá, že tuto schopnost měla již dříve,avšak nikoliv ještě tak projevenou. Vzpomíná, že když byly její děti malé a když byly nemocné, tak se k ní pokaždé chtěli - i v horečce - přitisknout na hruď, protože jim to dělalo dobře. Nebo si v noci přišly k ní lehnout.
Paní Jiřina má tři syny. Má dojem, že pouze ten prostřední by mohl mít nějaké zkušenosti podobné jako má ona. Nápadná je totiž jeho nepřirozená obrana, když mu paní Jiřina naznačí něco o únosech. Odmítá se o těchto věcech bavit, není ani zvědavý.
Paní Jiřina působí jako socioložka a terapeutka u postižených dětí. Nyní jí je 53 let.
Během listopadu 2001 byla paní Jiřina podrobena hlubinné terapii, přestože se subjektivně cítila docela dobře. Zážitky nebyly již tak intenzivní. Na obou stranách stála kromě jiného také zvědavost, zda zážitky, které paní Jiřina zakusila, byly skutečně prožitky.
K terapii byla přizvána pani Phdr. Marta Foučková. Po sezení které trvalo zhruba tři hodiny terapeut sdělil následující: K otázce zážitku ze sanatoria ve Švýcarsku se potvrdilo, že byl zažit velmi intenzivně a s velkými detaily. Objevily se zde lidé a bytosti neznámého původu, kteří "pracovali" spolu. Zájem byl převážně o získání souhlasu paní Jiřiny ke genetickým pokusům. Zážitek probíhal ve změněném stavu vědomí.
K otázce hybridních dětí a falešného těhotenství se zjistilo, že všechny zážitky tohoto druhy byly také prožity. Aktérem zde však byly pouze bytosti neznámého původu. Jejich zájem se také točil kolem genetických procedur. Paní Jiřina byla používána jako "matka" k nošení plodu, který měl nezvyklé rysy. Byla několikrát "uměle oplodněna". Zážitek s podivnou procedurou na lodi, kde se stala drobná nehoda s lůžkem a která později pokračovala procedurou, kdy se jakoby ze stropu snášel nad jejím břichem "koštýř"byla rovněž prožita. Podařilo se vyjasnit, že následně poté, co se pani Jiřina rozhodla, že si raději nechce nic dále pamatovat, došlo k manipulaci s jejími rodidly. Podrobnosti však nechtěla sdělovat protože situace byla velmi choulostivá.
K otázce podzemních hranatých akvárií, kde viděla nenarozené děti se ukázal také jako zažitý, protože v nevědomí po něm zbyl hluboký otisk. Toto prostředí však nebylo na Zemi i když se to paní Jiřině nejprve zdálo.
Dále se tu objevoval jiný zážitek, který s "únosy" do neznámé lodi nesouvisel. Jednalo se o nějakou manipulaci s vědomím, kterou měl na svědomí lidský činitel. Pani Jiřina se totiž několikrát "ocitla" v neznámém prostředí kde viděla uniformované lidi. Uniformy měly anglické nápisy a byly světle oranžové. Ti, kteří do nich byly oděni byly mladí "vojáci", dokonce i jedna dívka, kteří vypadaly jako jižní typy. Nepodařilo se zjistit jejich záměry.
Na závěr. Paní Jiřina netrpí žádnou formou duševní poruchy. Nepodařilo se zjisti, že jde o fantazírování nebo snové představy. V terapii byl také proveden pokus provést paní Jiřinu nějakou událostí krok po kroku a posléze se vrátit na začátek a projít záležitostí znovu krok po kroku. Zážitky byly totožné s upřesněním detailů. Snové představy by bylo velmi obtížné prožít znovu.
Pní Jiřina prožila to, co vypráví na vlastní kůži. Prožila reálný zážitek, avšak s tím rozdílem, že šlo o realitu, která není tou, jak je běžně chápána v pozemském smyslu. Zažila realitu v jiné realitě.

Realita únosů do UFO v Čechách (1)

14. října 2009 v 10:49 | Akhur9 |  UFO
Realita únosů do UFO v Čechách

OBSAH

1. Předmluva
2. Úvod. Celkově o běžném chápání a cílech sepsání této knihy
3. Neuvěřitelné příběhy. Vyprávění 10 nejzajímavějších případů, které ve své databázy registruje projekt Záře. Zařazené případy do knihy:
Příběh první: "Už jsme tady zase."
Paní Jana
Příběh druhý: "...šest prstů..."
Paní Eva
Příběh třetí: "My ti ukážeme, kdo jsme."
Paní Helena
Příběh čtvrtý: "...teď budeme maminku milovat..."
Paní Jiřina
Příběh pátý: "Noční děsy."
Student Petr
Příběh šestý: "Zmařené těhotenství."
Paní Markéta
Příběh sedmý: "Znásilněný muž."
Pan Zdeněk
Příběh osmý: "Co mi to tu proboha vykládáte?!"
Pan Otakar
Příběh devátý: "Nevím, co se se mnou děje"
Paní Žaneta
Příběh desátý: "Přestaň mluvit z cesty, nebo si toho někdo všimne"
Paní Petra
4. Sny a "sny." Co je to sen nebo vize. Vysvětlení obecně podle Freuda, C.G. Junga.
5. Paměť. Co je paměť a její funkce.
6. Návštěvníci v ložnici (Bedroom vizitors). Postavy, vzhled.
7. Únosy z ložnice (Bedroom abduction). Průběhy únosů, paralyzování.
8. Elementy světla. Druhy světel doprovázející únos. Vibrační energie.
9. Komunikace. Telepatie, druh mimoverbální komunikace.
10. Levitace. Prostupování skrze pevné předměty.
11. Transportace. Teleportace, transmise, nevysvětlitelné přemisťování.
12. Časové ztráty. Výpadky paměti. Dualitní zážitky.
13. Vyšetření na lodi. Bolestivé a nepříjemné lékařské procedury, bez možnosti odmítnout. Operace. Zákroky.
14. Zájem o pohlavní orgány. Falešná těhotenství. Ponižující odebírání sperma. Syndrom chybějícího embrya.
15. Únosy dětí, kojenců a jak to poznamenává jejich vývoj. Traumatické zážitky z dětství. Kolébková scéna.
16. Krycí vzpomínky (Screen memories). "Vymazání" z paměti části, která se týká únosů a nahrazení falešnou virtuální vizí - vzpomínkou. Odstranění při regresivních terapiích.
17. Hybridní děti. Vzpomínky unesených na "své" děti na palubách, ve sklepích, a v podivných zařízeních - "inkubátorech," Jejich krmení a chování.
18. Implantáty. Cizí předměty v tělech unesených o jejichž původu nemají vesměs ani ponětí. Vyoperované části podrobené vědeckým analýzám (zahraničí). Fyzické stopy na těle. Zdravotní potíže. Návštěvy u lékaře.
19. Zápachy a vůně. Občasný, doprovodný jev ohlašující blížící se únos. Podivné zápachy a vůně, jejichž původ se marně hledá.
20. Monitory. Zprostředkování vizí, apokalyptických devastací planety. Technické znalosti, demonstrace techniky.
21. Skenování mysli (Mindscan). Pocity kontrolování myšlenek, prohlížení "mozku."
22. Šamanský element. Zkušenosti šamanů a medicinmanů mají podobný ráz jako unášení. Vědomosti, které znají po tisíciletí.
23. Transformace psychiky. Změny lidských hodnot. Chápání vědomí k cyklům zrození, smrti a znovuzrození. Napojení na univerzální bytí a na vědomosti všech a všeho. Změny životního stylu. Z toho vyplývající potíže v pracovním procesu a manželství. Probuzení vztahu k přírodě.
24. Terapie. Aplikované způsoby terapií, které vedou k odkrytí zaznamenaných zážitků z podvědomí. Regresivní terapie. Hypnóza a její úskalí. Stavy pacientů po sezeních.
25. Kontaktéři. Problém sekt a kontaktérských hnutí. Iracionální obhajoba. Negativní a nebezpečné projevy. Mesiášský komplex.
26. Succubus - Inccubus. Historie tohoto jevu. Církev, inkvizice. převratná zjištění.
27. Historie. Mýty, pradávné bytosti. Sumérové a jiné záznamy.
28. Realita. Co je to realita. Manipulace s realitou, hologram, alternativní realita.
29. Evoluce - genetický experiment. Experimenty s DNA. Zpochybnění Darwinovy evoluce. Chybějící článek z kosmu.
30. Účast tajných služeb v získávání informací a mimozemských technologií. Simulované únosy unesených tajnou službou (zahraničí).
31. Klonování. Utajený vládní projekt? Mimozemské klonování? (zahraničí).
32. Současná věda. Přešlapování na místě. Oficiální věda má jasno. Zahraničí i u nás.
33. Projekt Záře. Náplň, činnost, statistika, sběr informací.
34. Záhadné případy z databáze projektu Záře. Krátké ukázky.
35. Morální aspekty a obrana proti únosům. Násilné únosy. Otázka práva o zasahování do lidských životů a osudů. Existuje obrana proti únosům?
36. Šíření bludů. Klamání veřejnosti. Potíže se sdělovacími prostředky.
37. Názory. Hypotézy, dohady.
38. Malý slovníček pojmů.

Příběh první "Už jsme tady zase"
Paní Jana

Bylo to jako vtom nejhorším snu, co kdy paní Janu potkal. Nebyl první tohoto druhu, ale byl nejhorší, ale zároveň - ano, musí to připustit - i nejlepší.
Stalo se to v noci z 8.4. na 9.4. 1997 v malé vesničce u Prahy. Pani Jana vypnula televizor a odebrala se do ložnice, kde již delší dobu spal její manžel. Ulehla vedle něj a pomalu začala upadat do spánku. Nejprve jí probudilo manželovo chrápání. Mlaskala na něj a když to příliš nepomohlo, obrátila se na břicho. Pak se však stalo něco, co jí silně vyděsilo. Najednou začala cítit, jakoby jí něco lezlo pod peřinu a mělo to "studený čumák." Cítila chladný dotyk na svém těle. Nic však neviděla ani neslyšela. Nejprve jí blesklo hlavou, že je to asi manžel a chtěla ho okřiknout, jenže místo toho nemohla vydat ani hlas. Začala volat o pomoc, ale nešlo to, křičela jen v duchu. Cítila strach a hrůzu, co se to děje? Kdo to je? Chtěla se vymrštit a něco udělat, jenže se nemohla ani pohnout. Celé tělo bylo naprosto ochrnuto, jen zoufale v duchu volá proč se nemohu pohnout? Ihned jí bylo jasné, že s tímto stavem její manžel nemá nic společného. Později si také vůbec na nic nepamatoval, prostě spal a o ničem neví.
Pani Jana si dále na zážitek nepamatuje. Nějak přestal nebo usnula, neví. Probudila se až ráno a k velkému překvapení se cítila v naprosto skvělé kondici. Což bylo poprvé, kdy se po nočním zážitku dostavil pocit úlevy. Dokonce i bolesti hlavy a zad, kterýma trpěla, na dva měsíce zcela pominuly.
Paní Janě je v současné době 51 let a prožila velmi krutý život. Na začátku 80 let si prošla velmi dramatickým rozvodem. Bývalý komunistický režim v čele se Státní Bezpečností se živě zajímal o jejího bývalého manžela, který měl židovský původ a uvěznil jej. Bývalá STB se také podílela v rámci teroru nepohodlných občanů, na odebrání dětí z péče paní Jany, což bylo pro ní obzvláště bolestivé. Celkem to byly čtyři děti. Dokonce i její nejmladší dítě jí bylo odebráno, když mu bylo tenkrát půl roku a bylo poskytnuto k adopci, stejně jako ostatní, náhradním pěstounům. Od té doby žádné z nich nikdy neviděla.
První podivná událost však začala v roce 1986 po rozvodu. Paní Jana totiž přišla do jiného stavu. Záležitost nijak neobvyklá. Byla dokonce 11 týdnů těhotná. Chodila na kontroly do nemocnice u Apolináře v Praze. Všechny obvyklé těhotenské testy jako je vyšetření krve, moči i ultrazvuk, byl positivní. Paní Jana čekala miminko o tom nebylo pochyb. Ovšem stalo se něco neočekávaného. Její těhotenství náhle ustalo - samo od sebe, bez jakýchkoliv zdravotních komplikací. Jednoduše řečeno, z ničeho nic přestala být těhotná. Paní Jana navštívila primářku oddělení, aby svůj stav nějak konzultovaly a dobraly se k nějaké příčině. Lékařka vyloučila, že by došlo k samovolnému potratu protože tělo paní Jany nevyloučilo mrtvý plod. Bylo jí však velmi divné, po tak náhlém skončení těhotenství,že nic nezbylo. Nebyla provedena ani kyretáž - vyčištění, nebylo čisti co. Primářka jí pouze ústně sdělila, že patrně - i když jí to bylo divné a ještě se s tímto případem nesetkala - zbytky po těhotenství, tedy chybějící embryo, její tělo asi vstřebalo. Paní Jana nedostala žádné písemné vyjádření o tom, co se vlastně přihodilo doopravdy s jejím těhotenstvím. Zdrcená, se vrátila domů a dodnes se s takovou diagnózou nespokojila. Avšak od té doby již nebyla schopna přijít do jiného stavu. Znala se již se svým nynějším manželem, ale veškeré pokusy o otěhotnění nepřinesly očekávaný výsledek.
Paní Jana velmi trpěla depresemi a nahromaděnými nezodpovězenými otázkami, které jí sužovaly život až se jednou rozhodla navštívit psychiatra, protože začínala mít pocit, že přestává být normální. Tak se stalo v roce 1996, kdy zašla za psychiatrem v Bohnickém areálu v Praze 8. Své zážitky se mu však zdráhala říct. Podstoupila hlubinou hypnózu s cílem dostat se do dětství. Ta se však nezdařila, neboť paní Jana byla příliš zablokována. Návštěvy u psychiatra pak ustaly neboť se ukázaly jako neúčinné.
Tím ovšem příběh paní Jany nekončí. V roce 1996 měla neobvyklý "sen." Začínal totiž brněním jejího těla a pocitem znehybnění a čísi přítomnosti. Viděla se vznášet ve vesmíru. Viděla kosmickou stanici. Cítila se velmi dobře, jakoby tam byla více doma než je zde. Viděla se v blízkosti nějakého objektu. Vzpomínky jsou útržkovité a pani Jana nebyla schopná se upamatovat na celý děj.
V témže roce 1996 následoval další "sen," který byl velmi intenzivní a kdy slyšela hlas. Stalo se to opět večer, když si šla lehnout. Probudili jí náhle "hlasy v hlavě." Říkaly: "Tak už jsme zase tady." Následně na to, se opět nemohla hýbat a..: "Cítila jsem ,že mám pohlavní styk, ale nebyl to můj manžel, ten ležel vedle mne a spal. Ničeho si nevšiml. Nechce se mi o tom mluvit, je mi to trapné, ale to milování bylo jiné, chladné a mechanické, nemohla jsem se pohnout a bránit se, byla jsem jak přikovaná a chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem vydat ani hlásek, jen jsem křičela v duchu. Vím, že jsem se pak pozorovala, ale těhotná jsem nebyla."
Velmi často po probuzení, ale i během dne, nacházela paní Jana na svém těle modřiny, jejichž původ si nedokázala vysvětlit. Věděla jen, že je večer předtím na svém těle neměla.
V únoru nebo březnu 1998 měla pani Jana další ze série podivných "snů". Na přesný začátek si jež nevzpomíná, ale viděla sama sebe ve zvláštním "mrakodrapu," který jakoby byl celý ze skla a i okna měl velká a snad skleněná. Měla pocit, že se dívá do tohoto "mrakodrapu" sama na sebe z jakéhosi objektu připomínajícím "vykrojený trojúhelník," pod kterým byly dvě řady "válečků" ze kterých vycházela "bílá pára" a objekt slabě šuměl. Ten byl v pohybu a ona za svými zády zaslechla jako by někdo říkal "už jsou zase tady." Pak byla prováděna po palubě a sledovala v lodi nějaké přístroje, ohromných rozměrů, které nikdy předtím neviděla a které se nepodobaly ničemu známému. Neví jak prohlídka pokračovala dál a není si schopna vzpomenout ani na své průvodce. Ví pouze, že se pak probudila doma ve své posteli. Získala silný dojem, že jí byla demonstrována technika, která měla sloužit k bezpečnosti lidí. Od té doby si pani Jana myslí, že tato inteligence s námi nemá špatné úmysly.
Pani Jana ve "snech" létá. Vidí pod sebou města, lesy, krajiny. Chtěla by se snést dolů, ale nemůže. Jako by jí něco nadnášelo a ona se nemohla snést na zem. Tyto sny má již od svého dětství.
V noci z 21.9. na 22.9.1998 se opět odehrálo něco velmi podivného: "Najednou mě ze spánku probudila silná bolest v celém těle. Nemohu tu bolest přesně určit. K tomu se přidal podivný hukot, který nedokážu k ničemu přirovnat. V tu chvíli jsem uviděla rudé světlo v našem okně. Bylo tak silné, že prostupovalo skrze listy fíkusu co mám doma. Náhle mě přepadl přímo panický strach, že je kdosi uvnitř pokoje. Možná, že se budete smát, ale já si strčila hlavu pod deku strachy a bála jsem se jít i na záchod."
Často se také stává, že někdy při odpoledním odpočinku při obvyklém klimbání, dojde ke "snu". Např. : "Viděla jsem nejdřív oko a pak v tom tvaru oka jsem viděla krásnou krajinu v růžově fialovém nádechu. Pak jsem náhle spatřila vrak auta a nakonec jsem viděla z profilu ležící tvář opice. Já jsem v tu chvíli cítila na své tváři paprsek světla, ale v tu chvíli už slunce do pokoje nesvítí."
Tváře opic paní Jana viděla ještě několikrát ve svých "snech." Nedokáže je však k ničemu spojit.
Na tomto případu je kromě jiného jeden aspekt, který je paradoxní a tím velmi zajímavý. Paní Jana je přesvědčena po všem, co ve svých snech zažila, že má "dítě" a že je někde u "nich" a často chce jít za ním.
Přes veškerou hrůzu, tíseň a bolest, kterou jí tyto zážitky v minulosti přinesly, má pocit, že k "nim" patří. Začíná u ní převažovat touha jít k "nim." Často mívá dojem, že není sama, cítí čísi blízkost. Také často cítí ve svém domě neobvyklé zápachy elektrického charakteru nad jejichž původem si marně láme hlavu. Zajímavé je, že pokaždé, když se podivný zápach dostaví, její kočka se celý den neukáže.
Paní Jana získala schopnost energického léčení rukama. Začala se zajímat o duchovní nauky, lidové léčitelství a o bylinky, což koresponduje s jejím původním povoláním - zahradnicí.
Dne 3.4. 2000 jsme pozvali paní Janu na sezení s PHDr Martou Foučkovou. Paní Foučková používá hlubinnou terapii, což je regrese do minulosti, kterou jsme hodlali využít a dozvědět se tak více o zážitcích paní Jany. Smyslem této terapie je konfrontace s minulými životy a setkání se s nezdary a bolestí.
Pani doktorka nám sdělila, pro nás důležitou informaci, že paní Jana po provedeném vyšetření, netrpí žádnou duševní chorobou. Nemá ani chorobně vyvinutou fantazii.
Podivnou energii, která pani Janu paralyzovala a která jí "lezla" pod peřinu, potvrdila jako skutečně existující druh energie neznámého původu. Není výplodem fantazie ani chorobného stavu psychiky (reálný fyzický vjem). Je možné podle chování energie usuzovat, že je pod inteligentní kontrolou. Doprovodné hlasy (akustický vjem) přičítá pani doktorka rovněž k projevům neznámé energie nebo těch, co jí ovládají. Podle sluchového vjemu v hlavě paní Jany je patrné, že jde o telepatický přenos a že tento druh energie nenavštívil paní Janu poprvé.
Sexuální zážitek má souvislost také s neznámou energií. PHDr Foučková uvedla, že nebyl výplodem bujarých představ a v uvedenou dobu fyzicky existoval. Pani Jana tedy vyprávěla to, co se jí skutečně stalo.