Listopad 2009

Současná ufologická situace v České republice

30. listopadu 2009 v 0:51 | Akhur9 |  UFO
27.11.2009 16:21

SOUČASNÁ UFOLOGICKÁ SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE
(Neuvěřitelné odhalení)
Období komunismu
Komunistický režim v Československu, který byl vytvořen po vzoru Sovětského svazu kolem roku 1948, měl mnoho zvláštností. Komunistický režim disponoval čtyřmi typy represivních složek:
1. Normální policie, která se nazývala SNB (Sbor národní bezpečnosti), uniformovaná a ozbrojená krátkou zbraní.
2. Speciální policejní složka nadřazená SNB - nazývaná "Státní bezpečnost" (StB). Byl to druh tajné policie oblečené do civilu, ozbrojené krátkou zbraní.
3. V každé továrně a dělnickém závodě existovaly tzv. "Lidové milice" (LM). Byli to muži zaměstnaní v těchto továrnách, normální civilní pracovníci a někteří z nich dobrovolně sloužili ve složkách LM. Měli speciální šedou uniformu, byli ozbrojení samopaly a měli pravidelná cvičení, a pokud bylo potřeba, museli přerušit práci, převléknout se do uniformy a byli posláni pomáhat policii nebo armádě zasahovat kdekoli bylo potřeba.
4. Armáda, vojáci na základě všeobecné branné povinnosti.
Nejpozoruhodnější a nejobávanější byla Státní bezpečnost, někdy nazývaná "Tajná policie". Byla to zvláštní komunistická policie oblečená do civilu a v první řadě určená pro boj proti "vnitřnímu nepříteli". Tyto policejní jednotky měly absolutní moc, mnoho privilegií a šířily strach a obavy. Jejich největší zbraní bylo pronásledování občanů, kteří zastávali odlišný názor, nebo kteří měli nějaké konexe na Západ. Tento druh policie rozhodoval o všem a měl k tomu k dispozici všechny prostředky. Měla právo poslat do vězení kohokoliv, kdo se jí znelíbil. Účinnou metodou bylo vydírání občanů; mohli zcela zakázat studium na vysokých školách; rozhodovali o zahraničních cestách občanů; získávali občany ke spolupráci; mohli zaranžovat soudní proces či jakýkoli druh odposlechů a sledování za účelem donutit lidi ke spolupráci atd.
Vzhledem k šíření strachu si StB vytvořila úspěšně důmyslnou a hustou síť informátorů, konfidentů, kolaborantů a udavačů. Byl to velmi účinný systém a nikdo nevěděl, kdo na koho donáší policii. Jeden se obával druhého.
Komunistická StB široce potlačovala a zneužívala lidská práva a protože byla na samém vrcholu moci, neexistoval nikdo, kdo by jí v tom mohl zabránit. Byl to "stát ve státě".
Období demokracie
Po zániku izolace naší země za železnou oponou na podzim 1989, kdy komunistický systém v Československu definitivně padl do propasti historie, nastaly dvě věci: rozdělení Československa na dva nezávislé státy (1993) a co je nejdůležitější ve smyslu této analýzy, v České republice se začali objevovat lidé, aktivisté, kteří našli tajné archívy StB a vyhledali v nich kompromitující svazky. Dali dohromady rozsáhlý seznam mnoha pracovníků StB, informátorů, agentů a udavačů a všech těch, kteří trápili nevinné občany. Tyto tajné svazky poskytly mnoho tisíc jmen.
Česká republika přijala Zákon o svobodě informací (1998), aktivista Petr Cibulka (nepřetržitě pronásledován komunistickou StB) vyvinul obrovské úsilí, aby databázi jmen uveřejnil již v roce 1992. Od té doby, co byly svazky odhaleny, jakákoli zainteresovaná osoba mohla později zajít do knihovny, využít internet, nebo jít a koupit si je. Člověk mohl vyhledat požadované jméno a zkontrolovat zda tato osoba byla registrovaná jako kolaborant nebo konfident StB a podobně.
Vedoucí hlavní ufologické skupiny odhalen
Veřejné otevření Cibulkových seznamů StB způsobilo mnoho překvapení, šokujících a neuvěřitelných zjištění (viz níže) a někdy taky osobních tragédií. Např. když někdo zjistil, že jeho nejlepší přítel nebo člen rodiny o něm poskytoval informace StB.
V České republice existuje několik skupin badatelů zabývajících se zkoumáním otázek souvisejících s jevem UFO. Nejznámější je projekt "Záře" (Praha) a KPUFO Klub Psychotroniky a UFO (Plzeň) a několik dalších menších skupin, jako např. Ufoklub "Záblesk".
Mezi hlavní aktivity projektu Záře má patřit soustřeďování celkových údajů a informací týkajících se pozorování UFO a jejich následné vyhodnocování a statistické zpracování. Avšak tento projekt je příliš statický. Nikam se neubírá a nemá žádné spojení se zahraničím. Jejich vyhodnocování je povrchní a někteří z jeho členů jsou skuteční "badatelé od stolu". Dávají přednost nalézání "přirozených vysvětlení". Většina z jeho badatelů jsou pochybovači a vedoucí skupiny si pečlivě vybírá skepticky a kriticky smýšlející členy. Exopolitika (www.exopolitika.cz) a kontaktéři různého typu byla jimi rázně odmítnuta jako nesmysly, aniž by téma vůbec studovali. Stalo se něco velmi podivného, začali exopolitiku démonizovat a vytvořili z exopolitiky strašidlo.
Dlouholetí členové projektu Záře nikdy neměli důvod hledat jméno vedoucího v Cibulkových seznamech s ohledem na vzájemnou důvěru a vzhledem k jeho na první pohled důvěryhodnému charisma, dokonce ani, když vedoucí Záře tvrdil, že pracuje kdesi u policie a nikdo o jeho práci nic nevěděl.
Teprve nedávno, díky vzrůstajícím pochybám některých členů zapojených do exopolitiky a vzhledem k sílícímu odporu většiny (?) členů projektu Záře vůči exopolitice, zvláště od vedoucího samotného, nechali jsme si ověřit jeho minulost v Cibulkových svazcích.
Objev zastánců exopolitiky vedl k hrozivému zjištění, odhalující minulost šéfa ufologické skupiny. Vedoucí nejznámější "ufologické" skupiny v České republice, byl registrován v seznamech. Jeho specifikace byla: zpravodajský důstojník pracující pro Hlavní správu rozvědky StB. Jeho specializací byla Správa zpravodajské techniky StB (šifrant, zpravodajská technika) (http://www.cibulka.com/cgi-bin/det_os.exe?id=W360532). Podle slov bývalého ministra vnitra Ivana Langra: "množství bývalých pracovníků z komunismu na MV lze počítat na stovky". Jinými slovy, vedoucí "ufologické" skupiny v České republice byl a možná i je po celou dobu zpravodajský důstojník tajných služeb, nyní civilní rozvědka ČR. Tento institut se v období po komunismu reformoval na Úřad pro zahraniční styky a informace (UZSI) - slučitelný s demokratickými principy spadající pod ministerstvo vnitra. Dislokovaný útvar UZSI - komunikace a informační technologie, sídlí ve vile na Pavím vrchu, na Smíchově, kde vedoucí projektu Záře pracuje (http://www.uzsi.cz/cz/jak-jsme-usporadani.html).

(vila na Pavím vrchu, na Smíchově, kdysi jedno ze sídel StB, nyní sídlo České civilní rozvědky - komunikace a informační technologie)
Jeho činnost a profesní náplň lze pravděpodobně charakterizovat jako monitorování vzdušného prostoru, sledování skupin s ufologickou či jinou "kontroverzní" tématikou, vyhodnocování pozorování, která nejsou přístupná veřejnosti a celkové sledování nálad občanů, které se týkají UFO a souvisejících jevů.
Odhalení vedoucího "ufologické" skupiny v České republice a útoky od členů Záře na zastánce exopolitiky, vedly k okamžitému odchodu čtyř jejích členů. Některým bylo dokonce dáno ultimátum - projekt Záře, nebo jdi!

Odhaleno bylo však více věcí. Vyšlo najevo, že vedoucí "ufologické" skupiny zorganizoval utajenou, malou elitní skupinu vklíněnou do projektu Záře. Tato malá skupina měla přístup k důvěrným dokumentům o UFO, k diskrétním informacím a případům a byla pověřena tajným bádáním. Co je nejvíce zarážející, že zbytek členů projektu Záře o tom neměl ani ponětí. Proto se my jako bývalí členové cítíme podvedeni. Nyní také víme, že přinejmenším jeden další "nový" člen v projektu Záře pochází také z oblasti zpravodajské služby UZSI .
Tyto události iniciovaly založení oficiální skupiny exopolitiky.
Největší podvod v ufologii v České republice
Ve světle nových skutečností je více než zřejmé, že nejznámější "ufologická skupina" v České republice byla infiltrována zpravodajskými agenty a celý projekt Záře byl/je velmi promyšlený podvod od samého začátku se svou přesnou agendou potlačovat pravdu o UFO.
Odhalený vedoucí projektu Záře se pokusil předstírat, že uniklé citlivé případy UFO, které se dostaly do našich rukou si jednoduše sám vymyslel pro legraci. Jeho tvrzení se zdá být krycím manévrem v klasickém stylu metod zpravodajských agentů. Pravděpodobně hlavním cílem skutečné aktivity projektu Záře v České republice bylo/je:
Desatero bodů, jak svádět z cesty
1. Potlačování a zakrývání informací o UFO - řeší se pouze banální případy
2. Odrazování všech nových zájemců o UFO od nalezení pravdy
3. Upřednostňování velmi skeptického a kritického myšlení
4. Přísné vyhýbání se spolupráci s ufology ze zahraničí (zvláště z USA)
5. Pochybování a vysmívání se většině případů pocházejících ze zahraničí (zvláště USA)
6. Zlehčování badatelů s otevřenou myslí
7. Udržování stávajícího stavu, žádný pokrok se nepožaduje
8. Pochybování o svědcích UFO a bagatelizování případů UFO
9. Manipulace s informacemi
10. Ovlivňování médií

Minulé/současné aktivity projektu Záře byly/jsou kontraproduktivní a jsou namířené na pravidelné zrazování veřejnosti stran reality UFO. Veřejnosti se občas "předhodí" případ, který se uveřejní a vyřeší tzv. přirozeným vysvětlením, aby se umlčela její zvědavost po UFO. Tato situace v "české ufologii" připomíná komunistická pravidla, kdy byli všichni ovládáni vládnoucími elitami. Tato situace také naznačuje, že zpravodajská služba v České republice drží záležitosti UFO ve svých rukou. A takzvaně české záznamy o UFO se udržují pečlivě v tajnosti.
Projekt Záře se zjevně nikdy nevěnoval svému základnímu cíli - rozšiřovat pravdivé informace o UFO bez druhotného zájmu.
Ve světle všech těchto skutečností je zřejmé proč vznikla samostatná skupina zabývající exopolitikou, která má v úmyslu zabývat se seriózně touto problematikou, konfrontovat své poznatky s podobnými skupinami v zahraničí a pravdivě informovat veřejnost.
Skutečné zrození "ufologické" skupiny v České republice
Oficiální verze založení projektu Záře je 27. března 1992. Vznikl údajně jako součást iniciativy bývalé České archeoastronautické asociace. Po útlumu činnosti a rozpadu této organizace projekt Záře pokračoval v této aktivitě samostatně jako skupina, která již nebyla ani asociací ani klubem v pravém slova smyslu. Samotné jméno "projekt Záře" prý také vznikl v těchto dnech.
Avšak zdá se, že skutečný vznik projektu Záře sahá mnohem dále, než je její "oficiální" začátek. Vypadá to, že samotný původ projektu Záře je třeba hledat na dvou ministerstvech komunistického Československa, ministerstvu obrany a ministerstvu vnitra.
V této souvislosti je velmi zajímavé, že na konci 80. let, zhruba pět let před tím, než byl údajně založen "ufologický" projekt Záře, vznikl projekt pod stejným jménem - Záře - na zmíněných ministerstvech. To popisovali dva svědkové, kteří pracovali na vysokých postech Československé armády v období komunismu a kteří jsou nyní v penzi a rozhodli se promluvit. Podle nich byl založen skutečný projekt "Záře" jako skupina zaměstnanců těchto dvou ministerstev spolu s civilní skupinou amatérů, kteří pozorovali podivné létající objekty na našem území. Těmto civilistům nikdo neřekl pro koho pracují a sami si mysleli, že je to nějaký klub, zatímco armáda a další složky pracovala s informacemi získanými od těchto civilistů.
(V roce 1988 se iniciovalo vytvoření husté sítě civilních spolupracovníků po celé ČSSR, kteří měli být získáváni pro spolupráci. Jejich úkol byl identifikovat vše, co na obloze uvidí a informovat PVOS (Protivzdušná obrana státu). Informátoři měli být nabíráni z řad civilních zájemců o letectví, modelářství a Aerokluby a Svazarm se měly postarat o jejich vyškolení a pod jejich záštitou se měly vydávat příručky k identifikaci. Vše mělo být důsledně maskováno, aby přímá vazba na armádu nebyla zřetelná. Převážná většina členů do projektu zapojených neměla vědět, čemu vlastně slouží. Tento projekt dostal jméno "Záře.")

Uniklý dokument
Do našich rukou se v roce 2009 dostal zajímavý dopis. Bývalý vojenský důstojník (nezmiňuji jeho jméno) se obrátil v roce 2006 na projekt Záře se svým svědectvím, v němž popisoval událost u příležitosti jeho vojenské služby v 80. letech. Napsal, že byl přítomen při jedné oslavě, kde se vysoce postavený vojenský důstojník (nezmiňuji jeho jméno) opil a vyprávěl, co se mu stalo před několika dny. Tvrdil, že pro něj náhle přiletěla speciální vojenská helikoptéra a tajně ho odvezla do hlavního štábu, aniž by věděl, o co jde. Tam byl seznámen s dokumenty o celosvětovém pozorování UFO. Bylo jim řečeno, že existuje několik mimozemských ras, které monitorují nebo navštěvují zemi. Byly jim ukázány filmy, fotografie a mnoho dalších materiálů týkajících se UFO.
Nejpozoruhodnější je skutečnost, že dopis s výpovědí tohoto vojenského důstojníka se sice dostal do projektu Záře už v roce 2006, avšak neměl spatřit světlo světa. Vedoucí projektu Záře jeho členy o tomto dopisu neinformoval a jednoduše ho před nimi zatajil. Teprve nyní (2009) byl tento dopis předán "supertajné" vklíněné, malé skupině v projektu Záře, o které jsem psal výše - a to i s přiloženou zpravodajskou analýzou.
Toto lze považovat za přímý důkaz manipulace s informacemi v projektu Záře. Podobně viz: http://www.exopolitika.cz/exopolitika/newscbm_837735/10/ - Galaktické COINTELPRO.

Karel Rašín
Ladislav Zelinka
Dana Rašínová

převzato z exopolitika.cz

VATIKÁN SE PŘIPRAVUJE NA MIMOZEMSKÉ ODHALENÍ

19. listopadu 2009 v 16:43 | Akhur9 |  UFO
Vatikán právě dokončil pětidenní konferenci o astrobiologii, kde svolaní vědci diskutovali o odhalení a důsledcích mimozemského života. Základní hnací silou za touto konferencí byl ředitel vatikánské observatoře, jezuitský kněz otec Gabriel Funes. V květnu 2008 poskytl Funes rozhovor vatikánským novinám "Vatican´s L´Osservatore Romano", kde říkal, že existence inteligentních mimozemšťanů nepředstavuje pro katolickou církev žádný problém. Samotná konference byla oficiálně svolána vatikánskou biskupskou vědeckou akademií, které předsedal její náboženský vůdce biskup Marcelo Sanchez Sorondo a konala se na soukromé půdě Vatikánu. Spolu s Fenesovým rozhovorem z roku 2008 a jeho následnými veřejnými komentáři demonstrovala konference vstřícnou otevřenost Vatikánu vůči možnosti a důsledkům mimozemského života. Otevřenost Vatikánu k diskuzi o mimozemském životě není náhodná. Je to součást politiky otevřenosti tajně přijaté OSN v únoru 2008. Ve skutečnosti hraje Vatikán vedoucí úlohu v přípravách světa na mimozemské odhalení.
Pro většinu přísedících byla konference novátorské vědecké shromáždění povolené vatikánskou biskupskou vědeckou akademií, aby ukázala podporu Svaté stolice pro moderní vědu při odhalení mimozemského života. Konference se primárně soustředila na odhalení primitivních mimozemských forem života. Mark Kaufman z Washington Post píše:
"Vědci (mnozí z nich nevěřící) nabízejí své prezentace k tématům tak rozmanitým, jako např. o tom, jak by mohl na Zemi začít život; jak by nově nalezené mikroby "extremophile"* žijící na nevlídných místech na naší planetě mohly říci něco o možném životě ostatních živočichů; a jak by mohly být životní formy odhaleny v našem solárním systému nebo jak by se mohly nalézt jejich bio-signatury na nebo kolem vzdálených exoplanet."
Jak vědecké, tak teologické diskuze o důsledcích inteligentního mimozemského života se v programu konference význačně neobjevily. Avšak jeden z účastníků profesor Paul Davies komentoval náboženské důsledky objevení inteligentního mimozemského života: "Když se v debatě o historii křesťanství ohlédnete zpátky, existuje tu rozdělení na dva tábory. Jsou tu ti, kteří věří, že je to lidský osud, přinést spásu mimozemšťanům, a ti, kteří věří v mnohanásobné inkarnace," Davies zdůraznil, že teorie o mnohonásobné inkarnaci, myšlenka, která by se nalezla v mnoha příkladech Ježíše Krista ve vesmíru....."je kacířství v katolicizmu."
Vatikán skrze Funese podporuje myšlenku, že inkarnace Krista je jedinečná událost v historii Země svázaná s lidským "zhřešením" a "prvotním hříchem". Tato idea byla hlavním těžištěm v rozhovoru otce Funese v kvěznu 2008, který měl titulek "Mimozemšťan je můj bratr". Funes řekl, že inteligentní mimozemský život neměl zkušenost s "hřešením" a smí být "osvobozeni od prvotního hříchu....čímž zůstávají v plném přátelství s tvůrcem." To umožňuje pohlížet na ně jako na "naše bratry", jak vysvětluje Funes:
"Právě tak jako na Zemi existuje mnohočetnost tvorů, mohou existovat další bytosti, dokonce i inteligentní, které stvořil Bůh. To není v žádném protikladu s naší vírou protože nemůžeme klást limity na tvořivou svobodu Boha....Proč nemluvit o ? To by bylo stále součástí tvoření..."
Co je nejdůležitější, Funesův výrok umožňuje myšlenku, že křesťanství může být vyvezeno do mimozemských světů, které nezažily "zhřešení" a jsou tím osvobozeny od prvotního hříchu.
Nová otevřenost Vatikánu ohledně mimozemského života je ve shodě se zprávami o tajných diskuzích konaných v OSN, které začaly v únoru 2008. Bylo oznámeno, že stálý zastupitel Vatikánu v OSN - arcibiskup Celestino Migliore - se zúčastnil spolu s jistým počtem dalších předních vládních úředníků diskuze o narůstajícím počtu pozorování UFO a o důsledcích mimozemských návštěv. Významné je, že Miglioreho pozice vyžaduje, aby udržoval blízké vztahy s vatikánskou biskupskou vědeckou akademií. V době tajných diskuzí OSN, měl Migliore svou prezentaci o morálních bodech spojených s vědeckými problémy, jako je změna klimatu. Nejdůležitější je, že diskuze v OSN, podle zdrojů, vedly k nové politice otevřenosti, kterou přijalo přibližně 30 národů, která měla začít v roce 2009.
Bylo oznámeno, že dalším pozoruhodným účastníkem diskuzí OSN v roce 2008 byl v té době britský významný zástupce Sir John Sawers. Sawers byl později jmenován hlavou britské prestižní zahraniční zpravodajské služby MI-6. Jmenování diplomata hlavou zpravodajské služby bylo velmi neobvyklé. Podle zprávy na BBC: "dát takovou práci někomu donedávna spojovaného s diplomatickou službou, bylo považováno za průlom v tradici." Viděno v kontextu únorových schůzek OSN, možná MI-6 uznala potřebu po větší diplomacii při vypořádávání se s problémy představující novou politiku otevřenosti v otázkách UFO a eventuálního odhalení mimozemského života.
Vatikánem sponzorovaná konference o astrobiologii byla mezní událostí. Ukázala, že Vatikán je ochoten oficiálně schválit veřejné diskuze o existenci mimozemského života. Významnější však je, že konference ukázala, že Vatikán je ochoten iniciovat smysluplný dialog o teologických důsledcích odhalení inteligentního mimozemského života. Vatikánská konference o astrobiologii je nicméně dalším znamením, že se taková globální instituce připravuje na nějaký druh formálního odhalení týkajícího se UFO a/nebo mimozemského života. To je přímý výsledek sérií mezních schůzek OSN ze začátku února 2008, které vedly k přijetí nové politiky otevřenosti.
Po více než roční otevřenosti Vatikán posouvá politiku otevřenosti na novou úroveň a připravuje veřejnost na nějaký druh formálního oznámení o mimozemském odhalení. Nesčetné nezávislé zdroje takové nastávající odhalení předvídaly a předpokládá se, že Obamova administrativa při tom sehraje přední roli. Také Vatikán se staví do pozice, kdy v takovém oznámení sehraje hlavní úlohu a to i ve světě po následném odhalení. Objevuje se teologický postoj, že mimozemšťané "jsou naši bratři", to je vstřícný směr narozdíl od nepřátelštějšího vykreslování mimozemského života, které nalézáme v některých náboženských vyznáních a také v hollywoodských filmech. Na druhou stranu idea, že Vatikán by mohl dávat rozhřešení posíláním misionářů, aby získávali mimozemšťany narozené bez prvotního hříchu, podpoří hlavní zájmy. Nicméně Vatikán hraje v současné době konstruktivní úlohu v přípravě veřejnosti na nadcházející odhalení mimozemského života.
*Extremophile - je organismus, který prospívá v "extrémních" podmínkách. Často jde o jednobuněčné organismy (pozn. přek.)
PhDr. Michael Salla 12.11. 2009 překlad Karel Rašín

Vatikán se chce připojit k hledání mimozemského života


převzato z exopolitika.cz


pozn. od Akhur9:

Jestli existuje Bůh, tak doufám, že zabrání "spasení" ostatních mimozemštanů po katolickém způsobu ( viz přinesení "víry" do Afriky,Ameriky a Austrálie ). Holt, kde psychouši cítí prachy a moc, tam je to táhne jak mouchu na hovno .))

Realita únosů do UFO v Čechách (6)

19. listopadu 2009 v 8:48 | Akhur9 |  UFO
Příběh pátý: "Noční děsy"
Student Petr


"Stále přemýšlím o svých "snech" a mám obavy, aby se ze mně nestal paranoidní člověk. Nedokážu rozpoznat, co z těchto "snů" je opravdu sen a co realita. Asi se z toho zblázním."
Těmito slovy začal své vyprávění 19 letý student, když jsme se poprvé setkali v lednu 1999. Petr pochází z Rumburku a v Praze studuje Vysokou školu. Trpí opakujícími se nočními můrami, které ho mučí a mívá v noci až "..šílený strach, který se nedá vůbec popsat..." Byl poměrně ve špatném psychickém stavu, a když se z něj začaly rychle sypat sužující zážitky, byla na něm poznat obrovská úleva, jako by z něj spadlo obrovské tíživé břemeno.
"Již od útlého dětství mě pravidelně provázejí podivné sny. Vídával jsem v nich postavy stojící za oknem do ložnice. Bylo to buď těsně před usnutím nebo krátce po usnutí. Nejvíce mě upoutávaly oči těch siluet. Zdálo se, že z té tmy září a hypnotizují mě. Ty oči byly bílé, mandlové a vyzařovala z nich omamná síla. Provokovaly mě k "odpočinku." Obličej jsem neviděl. Když jsem ale někdy jejich tváře přeci jen zahlédl, připomínaly mě ztěží definovatelné "hmyzí patvary."
Zvláštní ale bylo, že jsem nedokázal přesně určit, kde tyto postavy stály. Nějak podivně mě deformovaly prostor v pokoji. Vídával jsem je před postelí za oknem. Jenže ve skutečnosti je okno za mojí hlavou a nikoliv v nohách. Nikdy jsem si s tímto paradoxem nevěděl rady a silně mě to mátlo a dezorientovalo.
Ten sen o návštěvnících v ložnici se opakoval téměř každou noc s různými přestávkami. Děsilo mě a deprimoval, protože jsem si to nedokázal vysvětlit. Scéna byla stále stejná, bytosti se na mě pouze dívaly. Mám pocit, že se mnou nějak komunikovaly, ale nevzpomínám si na žádný obsah rozhovoru.
Když jsem se probudil, často jsem měl po těle studený pot. Připadá mi to, jako by mě paralyzovaly mysl. Prostě jsem myslel jako někdo jiný - těžko se to vysvětluje.
Velmi často jsem se ve snech vznášel, někdy i s postelí. Mám od malička v sobě pocit lehkosti. Často si říkám, že se stačí jen odrazit a můžu letět. Jednou jsem se, bylo to opět ve "snu", naprosto jednoduše vznesl. Bylo to ve škole. A já se pohyboval nad úrovní podlahy asi 10 cm od země. Vzpomínám se na snadnost s jakou jsem se vznesl. Z těchto stavů levitace, které jsem ve "snech" kromě jiného zažíval, mě často v bdělém stavu přepadává nevysvětlitelný pocit. Např. jsem si říkal, k čemu jsou schody, vždyť se přeci stačí vznést.
Když se mi zdávaly "sny" o postavách, býval jsem ve svém pokoji střídavě sám, ale někdy i se sestrou, se kterou jsem tento pokoj sdílel. Sestře jsem však nikdy nic neřekl. Ani ona se mi nikdy nesvěřila, jestli se jí něco v noci zdá nebo ne.
Pamatuji si na jeden hrozný sen, když jsem se s rodiči přestěhoval do Ústí nad Labem. Měl jsem živý sen, na přesný obsah si již nevzpomínám. Křičel jsem ze sna celý zpocený a byl jsem vyděšen. Otec mě jen uklidňoval, že je to noční můra, a že vše bude zase v pořádku. Jenže já měl stále pocit, že je někdo v pokoji a že mě sleduje a čeká až otec zase odejde. Tento sen se mi také několikrát opakoval, ale již s menší emocionální odezvou. Děsím se tmy a padá na mě vždy stísněnost. Pokaždé cítím čísi přítomnost.
Jednou jsem se probudil, vlastně bez příčiny, a asi dvě hodiny jsem se zoufalou hrůzou sledoval ve tmě prostor před sebou - otevřené dveře do kuchyně - odkud jsem čekal útok někoho neznámého.
Řeknu vám "sen," který ve mě zanechal hluboké trauma. Viděl jsem ve "snu" jak stíhačka pronásleduje UFO. Byl to průhledný trojúhelníkovitý objekt, který červeně zářil. Na koncích byl jeho tvar výraznější. Nejprve letěly oba stroje stejnou rychlostí. Objekt byl jako by v oparu. Pak se začalo dít něco divného. Objekt začal zpomalovat pohyb letounu, který se k němu začal blížit, a ten se od UFO vzdaloval. Nějak objekt stíhačce zpomaloval čas. Zajímavé bylo, že jsem celou scénu ve "snu" sledoval z okna kuchyně a domnívám se, že u toho byl i otec. Skrýval jsem se za ledničkou, a vůbec nevím čeho jsem se bál. Pak jsem se znovu zahleděl na stíhačku a uviděl jsem, že se ve vzduchu vlivem působení toho objektu úplně zastavila. Tohle jsem ještě v životě neviděl. UFO se však pohybovalo dál. Jakoby se kolem té stíhačky bortil prostor, nebo se vytvářel nový, jiný. Náhle mě do obličeje udeřila oslnivá záře a něco jako blesk mě na chvíli "zbavilo smyslů". Cítil jsem brnění těla a neviditelnou zraňující energii. Pak jsem se probudil."
Petr uvádí, že má již od sedmi let silné pocity "dejavu" a soudí, že má do jisté míry schopnost předvídat. Často zažívá situace, které již někde prožil.
"Vzpomínám si, že mnoha snech z dětství jsem se ocitl před nějakou stěnou ze které mě byly představovány obrazy zkázy světa. Také se mi tam zjevil obraz, jak jsem jako malý kluk u babičky na návsi a sleduji s nějakými lidmi na obloze světla, která se zjasňovala a provokovala nás ke vzájemné komunikaci, avšak náhle jsem zjistil, že tito lidé o kterých jsem si se domníval, že jsou z vesnice, nebyly z tohoto světa. Nevím jak jsem to poznal, náhle jsem to prostě věděl.
Z těch světel, která se zjasňovala, jsem měl strach. Pak nastal ohromný výbuch. Přehnaly se plameny a já viděl, že se na celou toto zkázu dívám odjinud. Nikoliv z této reality. Jako bych stál před velkým filmovým plátnem. Lidi z té vesnice jsem najednou viděl jako "duchy". Bylo to ve tmě. Následně na to jsem se probudil. Zůstaly mi deprese. Strach ze života. strach z konce světa. Strach z toho, kdo jsou vlastně "oni." Deprese ze snových zážitků se prohlubovaly až jsem v zimě roku 1998 začal uvažovat následkem bezvýchodné a zoufalé situace, o sebevraždě. Kamarád z koleje mě přivedl k psychologovi.
"V deseti letech jsem prodělal běžnou operaci slepého střeva. Měl jsem však zauzlovaná střeva a tak operace trvala o něco déle. Proč to říkám, měl jsem totiž potíže s probouzením z narkózy. Neobvykle dlouho jsem se nemohl probrat a i pak na posteli bylo těžké mě udržet ve stavu bdělosti. Lékaři mě to nijak uspokojivě nevysvětlili. Domnívám se, že mé tělo doprovázel nějaký vzdor, který souvisel s mými předchozími sny. Od té doby nenávidím operace. Vyvolávají ve mě hrůzu ze smrti, ale ještě z něčeho většího, co nedokážu popsat."
Koncem roku 1999 prodělal Petr zatím poslední silný a velmi dramatickým zážitek, který není naprosto schopen zhodnotit.
"Bylo to v Praze na koleji. Zdál se mi "sen" jako obvykle, jenže v tomto "snu" jsem bydlel ještě u rodičů v Ústí nad Labem. Měl jsem tam pokoj s výhledem na centrum sídliště. Náhle jsem z okna spatřil kosmickou loď. Byla veliká a já z ní viděl jen její předek. Druhý konec lodi se ztrácel v dáli. Měla azurovou barvu a kolem ní byl nějaký opar, který vyzařoval do prostoru. Opar byl jemný, modrobílý. Všiml jsem si, že ve předu byla velká okna. Vím, že jsem se do nich díval, zda-li někoho neuvidím. Nemůžu říct jestli tam někdo byl. Loď se vznášela nad Základní školou, do které jsem chodil. Vznášela se ve výši asi okolo pátého patra a za ní bylo sídliště s činžovními domy. Věděl jsem, že přiletěla kvůli mě. Zároveň ve mě vyvolala velký strach a paniku, protože jsem nevěděl o co jde. Pak nastalo něco, co neumím vůbec vysvětlit. Někdo mě začal ovládat myšlení a vkládat do mysli nějaké obrazy nebo výjevy. Nebylo to vůbec produktem mé fantazie. Cítil jsem, že za mě myslí v tu chvíli někdo jiný, že mě ovládá. Věděl jsem, že zdroj těchto vizí pochází z té lodi. Obrazy vypovídaly o ekologické katastrofě na Zemi, o lidských životech. Nutilo mě to do myšlení, která jsem neznal a které nebylo moje. Násilím mě to představovalo tyto hrůzné vize o úplné destrukci a vyhlazení naší planety. Vůbec nechápu, jak se tento proces "cizího" myšlení v mé hlavě, a to zobrazování apokalyptických představ, v mé hlavě mohlo odehrát. Vím, že to mělo charakter varování, upozornění. Něco jako obraz toho, co se stane, když my, lidstvo, budeme pokračovat v necitlivém zacházení s naší planetou a budeme ignorovat přírodní zákony.
Pak se "sen" náhle změnil. Ocitl jsem se v jiném paneláku, než jsem bydlel, ale na stejném sídlišti. Z tohoto domu bylo vidět na město. Ten věžák znám, ale nikdy jsem tam nebyl. Nevím jak jsem se tam ocitl. Bylo to v noci. Přišlo mi, že sám sebe přemlouvám, abych sledoval obzor nad městem, kde se mělo něco odehrát. Začalo se tam skutečně dít něco zvláštního. Vím, že jsem si to tenkrát pamatoval. Nyní z toho zbyly jen útržky. Vzpomínám na velké jasno ze kterého šel strach. Bál jsem se toho, co se tam děje a jaký to může mít na mě dopad. Možná, že tam něco vybuchlo. Vypadalo to, že se tam něco odehrává na velkém prostoru na obzoru. Připomínalo mi to, jako bych se díval na nadměrně osvětlený fotbalový stadion. Zůstala ve mě rozporuplná vzpomínka. Na jedné straně jako bych to věděl, a na druhé straně jako bych to nevěděl. Tato nejistota mě velmi trápí. Vím, že jsem v tom "snu" byl fyzicky přítomen.
Pak jsem si začal připadat jako schizofrenní člověk a dokonce mě to přimělo přečíst si několik knih o této chorobě v obavách, že jí snad musím mít."
Petrovy zůstal strach ze tmy protože nevidí, kdo přichází. Má strach z oken, která jsou nezakrytá a ze kterých je moc vidět. Chápe je, jako vstup do pokoje. Vypěstoval si zvláštní rituál, když se v noci probudí. Nevstává hned. Musí se nejprve soustředit na všechny detaily v místnosti. Když získá dojem, že všechno souhlasí, pak teprve vstává. Podvědomě se ubezpečuje, že je vše v pořádku. Také se jedno období často neustále budil bez příčiny ve dvě hodiny ráno.
Petr se jeví jako vážný, introvertní typ. Je houževnatý, pilný a trpí výrazným pocitem spravedlnosti. V současné době jej zaplavují vlny velkého soucitu s obětmi různých katastrof. To má výraznou vazbu na minulé životy. Několik takových jich byl schopen popsat. Nejvíce na něj zapůsobil zážitek, kdy se viděl na bitevním poli. Byl vojákem a všude kolem bylo spousty mrtvých. Viděl, že stojí s nějakou dívkou. Bylo mu asi 35 let, měl zbraň a dlouhý zelený kabát.
Také se viděl při hromadné katastrofě jedné lodi. Při jednom z dalších zážitků byl zasažen bleskem.
Vlivem těžkých stavů depresí a traumat z nočních děsů, je jeho chování poznamenáno strojeností a škrobeným vystupováním. Inteligence se jeví jako mírně nadprůměrná. vyjadřovací schopnosti jsou na dobré úrovni. S drogami nemá zkušenosti. Pije příležitostně. Nechodí do společnosti. Zážitky ze "snů" se jednou snažil vyprávět jedné své dobré kamarádce, ovšem s negativním výsledkem. Nejenže nepřipustila možnost takových snů, ale snažila se je racionálně vysvětlit a Petr vzápětí pochopil, že je zcela mimo obraz. S nikým jiným o svých nočních můrách nehovořil.
Pozoruhodný moment je postava Petrova otce. Petr jen s obtížemi překonal zábrany a vypovídal o fyzickém násilí, které od otce zakoušel. Domnívá se, že byl obětí fyzického týrání. Jednou se mu snažil svěřit se svými "sny" protože v nich jeho otec občas vystupoval. Otec však Petrovy "sny" považoval za blud a nesmysl a zbil ho gumovou hadicí, aby mu takové bujaré fantazie údajně vyhnal z hlavy. Chování jeho otce však může mít příčinu právě v tom samém směru jako Petr. Pokud získal stejné zkušenosti jako Petr, což je poměrně pravděpodobné, mohla míra těchto zkušeností zatížit jeho racionální myšlení velkým zmatkem a nejistotou a následně na to, ovlivnit i jeho chování vůči svému synovi a vyprovokovat agresivní reakce.
Petr také vysvětlil, že při násilí byli často přítomni i ostatní členové rodiny, kteří jen pasivně přihlížela, v lepším případě nebyli přítomni. uvádí, že se násilí později zvrhlo tak, že panovalo mezi všemi členy rodiny navzájem.
Vrátím se na chvíli k Petrovu zážitku se stíhačkou, která pronásledovala UFO. Petr vypráví jak tento záhadný objekt zpomaloval stíhačku, až jí ve vzduchu zcela zastavil. Zdálo se mu, že UFO vytváří té stíhačce nějaký jiný prostor, protože ten známý se nějak měnil, bortil se. Chápu, že toto sdělení patrně fyziky rozesměje, ale proč se o Petrově zážitku zmiňuji? Koncem roku 1998 se totiž stal v Americe v Cascade Mountains podivný případ, který by mohl mít jistou paralelu s Petrovým příběhem.
Dr, Jonathan Reed si vyšel do lesů se svým psem, zlatým retrieverem. Pes začal po nějaké době z ničeho nic štěkat, ale tak, že jeho štěkot ztratil svůj přirozený tón. Změnilo se jeho chování, rychle a zmateně začal pobíhat po okolí až Reedovy zmizel z dohledu. Pes se totiž setkal s podivnou bytostí. Když dr. Reed dorazil na místo střetu, popisuje scénu slovy: "Vzduch kolem té věci na kterou jsem se díval, jaksi vibroval, velmi rychle kmital. Prostor kolem něj se hroutil. Psovy instinkty, rychlost a obratnost se začaly jako by zpomalovat a já cítil, že nastává boj o život. Vypadalo to, že si ta bytost vytváří před sebou jakýsi hyperprostor. Zpomalila čas kolem sebe až k okamžiku, kdy pro psa bylo prakticky již nemožné tu věc napadnout. Instinktivní reakce a pohyby psa se dostaly až k budu mrazu a pes na chvíli úplně znehybněl."
Dr. Reed později řekl, že pes "zkoprněl". Snad byl uveden do jiné časové dimenze.
Protože pes do zhruba 20 vteřin skonal.

Příběh šestý. "Zmařené těhotenství"
Paní Markéta
První silný zážitek, který paní Markéta zažila se odehrál v září roku 1978, kdy jejímu synovi byl jeden rok. Paní Markétě 26. Tenkrát spala ve vedlejší místnosti. Náhle se probudila blíže nedefinovatelným způsobem a s velmi intenzivním pocitem, že se dítěti něco stalo.
"Rychle jsem vstala a došla do pokoje, kde syn spal. V tu chvíli jsem viděla jak nad jeho postýlkou se line obrovský pruh bílého světla. Putovala jsem očima po směru tohoto paprsku, který směřoval ven z okna. Tam jsem spatřila nádherné bílé těleso. V první chvíli mě napadlo, že je to konjunkce dvou planet, která se měla v tu dobu vyskytovat na obloze podle informací v rozhlase. Jenže to světlo bylo mnohem intenzivnější, zalévalo celý pokoj a mě se nezdálo, že by dvě planety mohly vydávat tolik bílého světla. Také to bylo mnohem větší než normálně hvězdy jsou.
Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že jsem dočasně slepá. Viděla jsem pouze bílou mlhu a vše kolem mě bylo silně rozmazané. Manžel mě odvezl k lékaři na oční oddělení. Dr. Malina mě nejprve položil otázku zda-li jsem něco nesvažovala, nebo zda jsem se nedívala do svářecího oblouku bez ochranných brýlí. Nic takového se nestalo. Lékař pak prohlásil, že jsem patrně viděla kulový blesk.
Asi za týden se mě zrak zlepšil a já přišla na kontrolu. Dr. Malina mi řekl, že k němu přišel muž, který je hlídačem a měl stejné příznaky jako já. Tvrdil prý, že viděl jak po obloze létá kulový blesk."
Ústřední zážitek se však odehrál, když bylo paní Markétě 31 let a přestěhovala se do Českých Budějovic. Prodělala totiž rakovinu prsu a k tomu, zažila ještě něco, co si do dnes neumí vysvětlit.
"Byla jsem dlouho v nemocnici a po příchodu domů jsem se nalézala ve velmi špatném psychickém stavu. Prostě jsem si myslela, že umřu a měla jsem velké deprese z toho, jak se s tím vyrovnám. Musím podotknout, že jsem v té době neměla vůbec žádný zájem o sex. Říkám to proto, že se pak stalo něco divného. Po dalších asi 6 týdnech jsem nedostala menstruaci. Považovala jsem to za nějakou poruchu mého těla v souvislosti s psychickým rozpoložením, ve kterém jsem se po návratu z nemocnice nalézala. S manželem jsem se v tomto smyslu již delší dobu nestýkala.
Tak jsem se rozhodla navštívit gynekoložku. Musím říct, že jsem zažila ohromný šok, když mi oznámila, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. Lékařka naznačila, že půjde asi o mimoděložní těhotenství, to hlavně na základě mého tvrzení o tom, že jsem neměla s nikým žádný styk, a podotkla, že budu muset do nemocnice na pozorování.
Doma jsem zažila hotové peklo. Můj manžel pochopitelně nemohl uvěřit, že jsem gravidní, když jsme spolu přes dva měsíce nic neměli. Já jsem mu to ale nedokázala vysvětlit. Podezíral mě, a ještě si myslel, že trapně zapírám. Dokonce tato dramatická situace u nás doma později vedla k našemu trvalému odloučení a následnému rozvodu.
Následně na to, jsem byla hospitalizována v nemocnici v českých Budějovicích, kde mě vyšetřoval jiný gynekolog a ten prohlásil, že je to zcela normální těhotenství. Zůstala jsem tam ještě týden, aby se ujistili, že mé těhotenství bude mít běžný průběh. Těhotenství se potvrdilo na všech testech, které jsem podstoupila. Zajímavé bylo, že i sonograf byl positivní a těhotenství zachycoval, i když příliš nezřetelně.
Nakonec jsem se rozhodla pro interrupci. Vůbec jsem nevěděla s kým bych mohla být těhotná. Nedávalo mě to smysl a proto jsem se tak rozhodla. Netoužila jsem po dítěti protože všechny okolnosti mého těhotenství byly nejasné, a já ještě k tomu měla s manželem velmi napjatý vztah.
Protože to bylo v roce 1980 a vládl zde ještě hluboký komunismus, režim tenkrát nedovoloval, aby se žena mohla sama rozhodnout o umělém přerušení těhotenství. Musela jsem podstoupit ponižující interrupční komisy. Mladí lidé možná již nevědí o co šlo. Komise prostě posuzovaly jednotlivě případy a rozhodovaly o tom, zda si žena dítě musí ponechat nebo zda jí dovolí přerušit těhotenství lékařským zákrokem.
Jiný postup jak se dostat na interrupci neexistoval.
V komisy seděli čtyři lékaři a všichni do jednoho mou graviditu potvrdili. Podařilo se mi je přesvědčit a oni svolili a já si domluvila interrupční termín.
Noc před zákrokem, jsem cítila silné závratě a necítila jsem se dobře. Přičítala jsem to mému nedobrému psychickému stavu, který se blížil ke zhroucení. Měla jsem toho už dost. Jenže ráno, k mému překvapení, jsem se probudila se silným krvácením. Přivolaný lékař překvapivě konstatoval, že jsem dostala menstruaci. Mé těhotenství náhle beze stopy zaniklo. Lékaři mě zkoumali, a řekli, že jsem neprodělala samovolný potrat, že jsem úplně "čistá". Já jsem také žádné zdravotní potíže s tím spojené - jak to obvykle při samovolných potratech bývá - neměla.
Lékaři nebyli schopní vysvětlit, co se stalo a začali se rozcházet v názorech, přičemž ani jeden z nich neměl příliš zájem se mým podezřelým těhotenstvím zabývat. Do dnešní doby si nejsem schopna vysvětlit to, že mě i přes mnoho gynekologických prohlídek potvrdili graviditu a přitom jsem těhotná vůbec nebyla. K žádnému vysvětlení jsem se od té doby nedobrala. Mluvila jsem s různými gynekology později, ale buď mi moc nevěřili, nebo říkali, že se plod někdy sám v "těle ztratí," což prý není nic neobvyklého."
Paní Markéta popisuje ještě jeden velmi zajímavý zážitek, který se stal, když byla již rozvedená.
"Bývalý manžel bydlel v té době stále se mnou v jednom domě, ale obýval jinou místnost, která pro nás nebyla společná. Jednou se probudil s neodbytným pocitem, že se něco se mnou děje. Rozhodl se proto jít do mé ložnice. Jakmile otevřel dveře, zůstal stát jako opařený. Spatřil, jak ležím na posteli obráceně, nohy jsem měla na polštáři a hlavu na protější straně postele. Seděla na mě nějaká bytost. Popsal jí jako bílou, ze které vyzařovalo světlo, které se šířilo kolem ní, připomínalo mu to podivný druh záře a měla velké fascinující oči. Bývalý manžel chtěl vykřiknout, ale nebyl schopen mluvit. Nemohl se ani pohnout, byl zcela ochrnut. Jen v duchu vykřikoval: Markéto, co to děláš!! Já však nic neslyšela. Vůbec si na tento zážitek nepamatuji.
Bývalý Manžel tvrdil, že to vypadalo, jako by ta bytost na té dece seděla. Není schopen jí nějak popsat. Neměla vysloveně nějakou charakteristickou tvář, spíše obrysy, viděl jen oči, které na něj zapůsobily. Nemůže říct zda měla lidské rysy. Říká zmateně, že ano, ale i ne, sám tomu nerozumí.
Po nějaké době, kterou nedokáže odhadnout bytost zmizela tím, že se "vstřebala do sebe." Nešel mě vzbudit, řekl, že si šel zase hned lehnout, že se cítil "unaveně."
Vyprávěl mě o tom až ráno a byl z toho velmi rozrušený. Musím podotknout, že můj bývalý manžel byl silně materialisticky orientován a ničemu nikdy nevěřil. Proto s ním tento zážitek tak otřásl. Prohlásil, že se musí co nejrychleji odstěhovat pryč, že jsem divná, že se se mnou dějí divné věci a že on se na to již nechce dívat. Neví co si má o tom všem myslet a nechce, aby mu někdo bořil jeho přesvědčení.
Podobný zážitek se mi stal ještě jednou. Nevím ale, do jakého časového období ho mám zařadit. Jednou jsem se probudila a nemohla jsem se ani pohnout. Dostala jsem se do jakéhosi polosnu, nevím jak to popsat. Najednou jsem měla možnost vidět naprosto jiný svět. Vím, že to bude znít strašně, ale já viděla čas. Viděla jsem jak plyne a co to znamená. Vnímala jsem jej jako nekonečný prostor bez ohraničení, jak nějakou věčnou nebo stálou přítomnost. Neexistovala tam žádná minulost ani budoucnost. Bylo tam všechno teď. Čas, jako bychom vytvářeli my samy pohybem vůči prostoru. Já jsem tím prostorem chodila, jako bych čas ovládala, a sama si určovala, ve kterém časovém úseku se ocitnu.
Když jsem se pak probudila, zcela jsem pochopila Einsteinovu teorii relativity. A to i přesto, že jsem byla ve fyzice ve škole spíše podprůměrný žák. Byla mi v tu chvíli jasná funkce času, která se bez prostoru neobejde. Byla jsem velmi překvapená, že mě po probuzení byly jasné fyzikální zákony, které jsem nebyla schopna se naučit. Vybavuje se mi, že to všechno bylo tak jednoduché, že jsem se divila, že to tak neznáme. Intenzívně jsem o tom přemýšlela a zdálo se mi, že kdyby takto jednoduše byla látka vysvětlována ve školách dětem, tak je jim naprosto jasné jak funguje celá fyzika dohromady. Vyprávěla jsem to jednomu učiteli ve škole a on řekl, že je to zajímavé, a že to odpovídá současným poznatkům vědy, dokonce prohlásil, že je tu ještě mnoho fyzikálních zákonů, které neznáme a neumíme si je vysvětlit."
Paní Markétě je nyní 49 let a pořádá občas osvětové přednášky a působí také jako příležitostný novinář. Získala invalidní důchod a také si přivydělává masážemi.


převzato z exopolitka.cz

Realita únosů do UFO v Čechách (5)

19. listopadu 2009 v 8:47 | Akhur9 |  UFO
Příběh druhý: Pani Eva "..šest prstů..."
Když byla paní Eva velmi malá, prožila dva silné a intenzivní zážitky. Celý život o nich přemýšlí a dodnes je přesvědčena, že to tenkrát nebyly sny, přestože si to dlouho, jako dítě myslela.
Bylo to v polovině roku 1959, byly jí asi tři roky. Často bávala nemocná, zejména trpěla opakovanými angínami. Tenkrát zrovna nemocná byla. Vzpomíná si, že jí máma večer uložila do postele, políbila na dobrou noc, zhasla a tiše za sebou zavřela dveře jejího pokojíčku. Pak přišel podivný "sen." Zdálo se jí, že odešla z postýlky. Viděla jí prázdnou, ale zároveň stále cítila, že v ní spí i nadále. Vyšla ven přičemž dveře vůbec neotevírala, stejně nevěděla, kde má máma klíč. V její dětské hlavě se začaly ozývat neznámé hlasy, které pravily, aby si pospíšila, že je tu to "její letadlo." Jen matně si je schopna vybavit cestu, kterou z domova urazila "zvláštním způsobem." Na poli za vesnicí, asi 500 metrů od jejího domu, stál objekt. Tenkrát totiž bydlela s rodiči v rodinném domku na vesnici, kde neměli ani televizor. Pamatuje si, že s ní mluvily neznámé bytosti a přitom vůbec nepohybovaly ústy a nevydávaly žádné hlasy. Zvaly jí na návštěvu do objektu a jelikož necítila žádný strach, souhlasila. Objekt měl tvar talíře. Bytosti neměly pevný tvar. Byly rozmazané, jen siluety nebo byly jakoby z mlhy.
Vzpomíná si, že už jako dítě jí nejvíce zaujala paluba v objektu, protože tam byly řady barevných světýlek, které jí zcela fascinovaly.
Později tvary postav bytostí nabyly konkrétnější podoby. Na první pohled se jí jako dítěti moc nelíbily, ale měla k nim důvěru. Vzpomíná si, že měly zřejmě popelavou barvu, možná modré oči a měly dlouhé končetiny. Absolvovala s nimi nějaký let o kterém jí řekli, že je to výlet. Neví kam, protože jí to patrně neřekli, ale ví, že se jí to moc líbilo a že se jí nechtělo zpátky. Bylo jí tam lépe než u rodičů. Když přiletěly zpět, nechtěla vystoupit. Bytosti jí postavily před volbu. Může zůstat s nimi a odletět, nebo se vrátí k rodičům. Zeptala se jich, co jí tedy zde čeká za dobré věci, když se jí (stále jako tříletému dítěti) matka nelíbí a otec na ní není hodný. Bytosti jí naznačily, že její život bude vskutku těžký a že bude dlouho trvat. Řekli jí, že nejméně 50 let neprožije nic tak krásného jako je výlet s nimi. Doporučili jí, že když přijme tento život, který nebude podle její představy a veškeré útrapy překoná, tak možná takový pocit jako má nyní, opět získá.
Náhle si začala uvědomovat, že by její máma mohla dostat strach, kdyby jí neuviděla v postýlce a že by z toho mohla mít později potíže, a tak se rozhodla vrátit se domů do postele. Již si nevzpomíná přesně jak, ale její máma si nikdy nevšimla její nepřítomnosti. Není schopná také určit, kolik hodin byla pryč, ale pokaždé, když se vrátila, byla stále ještě tma.
Koncem téhož roku, se tento "sen" opakoval. Stejným způsobem jako předtím, byla vyzvána bytostmi, aby s nimi podnikla další výlet. Neodmítla a opět se ocitla na poli za vesnicí s tím rozdílem, že to bylo pole na druhé straně silnice. Stál tam stejný objekt. Tentokrát si již byla schopna vybavit, že vypadal jako, "když překlopíte na sebe dva talíře." Vedly do něj nějaké schůdky. Na palubě byla znova okouzlena řadami barevných světel, které se jí vryly do paměti a které se jí moc líbily, protože takové barva nikdy neviděla. Objekt jakoby byl plný těchto zářivých malých světýlek.
Když se vrátily po výletu zase zpět na pole a nastal čas rozloučení, položily jí bytosti stejnou otázku jako poprvé. Zda chce odletět nebo zůstat. Začala si uvědomovat, že by svým nevysvětlitelným zmizením způsobila rodičům bolest a odmítla. Zůstala na zemi. V hlavě se jí začaly ozývat hlasy vyzdvihující její rozhodnutí, které jí povzbuzovaly a loučily se s ní.
Paní Eva se dnes domnívá, že jí zkoušely nabídnout lepší alternativu "života" a konfrontovaly jí s tvrdou pozemskou realitou, kterou měla před sebou. Zřejmě je zajímalo jak se rozhodne, zda se této reality zalekne natolik a nechá se raději zlákat k odchodu a půjde za "lepším", nebo zda setrvá a vydrží.
Již ve svých třech letech si uvědomuje, že byla jiná než ostatní. Divila se, že jí lidé nerozumí. Připadalo jí zbytečné se učit řeč, protože jí bylo všechno jasné. Rozuměla různým postupům a pracím, které lidé v okolí vykonávali. Byla schopna jednoduše vyřešit nějaký technický nebo pracovní problém, ale lidé jí nechtěli slyšet protože byla moc malá a nikdo se s ní nebavil.
Pak začala malovat. Kreslila dobře a vypadalo to, že bude nadaná. Když malovala postavy nebo lidi, šokovala tím své okolí. Kreslila jim totiž neustále šest prstů. Dostávala se do potíží: "Proč maluješ neustále šest prstů, člověk má pouze pět prstů." Opakovala jí matka. Ve školce to dopadalo stejně. Paní učitelka jí musela několikrát názorně předvádět, jak mají lidé pouze pět prstů a ne šest. Ona však nakreslila zase šest. Byla tedy vyzvána, aby nakreslila svou vlastní ruku. Nakreslila šest prstů. Bylo to pro ní naprosto normální, věděla že má mít šest prstů a často prožívala zmatek z toho proč jich má na ruce jen pět. Myslela si, že přeci ostatní musejí vědět, že máme mít šest prstů a považovala se tím za postiženou.
Následkem dvou předchozích zážitků se již v osmi letech začala zajímat o hvězdy a podobné věci. Kladla dospělým otázky na které nemohli odpovědět. V tomto věku dokázala i vykládat katry, ale činila tak pouze sobě, nikdy se tím nezabývala intenzivněji, ani v současnosti se kartám nevěnuje.
Od sedmi či osmi let musela začít zastupovat těžké práce a od té doby má potíže s páteří. Její matka chtěla, aby si brzy začala vydělávat a aby mohla fyzicky pracovat.
Musela chodit do učení na servírku. Nebavilo jí to, a prožívala z toho hluboké stavy rozladěnosti, pláče a smutku. S kolektivem si vesměs nerozuměla. Měla jiné zájmy, hlubší, filozoficky zaměřené. Po vyučení dělala servírku jen krátce. Později si udělala masérský kurz, což jí bavilo. Měla v rukou silný magnetizmus, který lidem dělal dobře.
Od útlého dětství měla krušný život. Otec byl těžce nemocen a tím vyřazen z pracovního procesu. Vztahy otce s matkou nefungovaly nejlépe. Věnovaly se spíše samy sobě a jí bylo dáváno málo lásky a pozornosti. Vzpomíná si, že se doma nikdy necítila dobře. Vyhledávala samotu.
V současné době se jí sny, podobné jako měla v dětství sice zdají jen občas, ale s menší intenzitou, přesněji řečeno, nepamatuje si jejich obsah. Postavy ve snech, které měly "mlhavý nádech" se jí objevují i nyní. Vybavuje si je ale dost nezřetelně.
Je tu však jedna zvláštnost, které si povšimla po probuzení. Na zápěstí mívá často dvě červené tečky poblíž tepny. Dvě zaschlé kapky. Jakoby jí kousnul upír. Tečky, nebo vpichy nebolí a po nějaké době zmizí.
Paní Eva o svých zážitcích z dětství i ze současnosti nikdy nikomu neřekla. Pouze své dceři, ale setkala se s výsměchem.
Po celý svůj život zůstala sama a nikdy se nevdala. Má sice dceru, které je nyní 22 let, ale zůstala svobodnou matkou. S dcerou zažila přetěžké chvíle. Vytrpěla si s ní své. Při porodu totiž došlo k poškození kyčelních kloubů a lékaři jí oznámili, že dcera nebude chodit. Nevzdala se a celé dva roky nosila svou dceru v kovovém těžkém stroji na nápravu kyčlí ve kterém ležela a nemohla vstát. Díky svému úsilí a vytrvalosti, dcera chodí a je zdravá.
Jenže krušné chvíle paní Evy ještě nekončí. Když začala dcera studovat Uměleckou školu. obor kreslení, přišla do styku s tvrdými drogami. Po celé čtyři roky byla dcera závislá na pervitinu a heroinu. V důsledku toho musela odejít ze školy a léčit se jako silně závislá s několika recidivami. Paní Eva jí pomáhala se z toho dostat a doufá, že s drogami skoncovala.
Paní Evě je nyní 44 let a pracuje jako prodavačka.

Paní Eva se celkem dvakrát podrobila hlubinné terapii s cílem uvolnit některé zážitky z nevědomí. Terapii vedla Mgr. Viera Procházková.
Paní Eva se rozpomněla, na zhruba dva zážitky, kdy byla v noci kontaktována neznámými bytostmi, které se jí jako dítěti vzhledově sice nelíbily, ale měly zato mírumilovné úmysly. Podnikla s nimi cestu jejich lodí, která přistála na poli nedaleko domu, kde bydlela. Při terapii paní Eva sdělila, že jí celý výlet poznamenal láskou, krásou a poznáním, což byly vlastnosti, jejichž smysl si jako dítě jen ztěží uvědomovala a které jí spíše poznamenaly zmatkem. Popisovala let vesmírem a množství hvězd, které z lodi viděla. Vzhledem k tomu, že se událost odehrála když bylo paní Evě mezi třetím a čtvrtým rokem, nezachovala se jí žádná informace o tom, kam letěla a v jaké části vesmíru přesně byla. Je pravděpodobné, že ani pro bytosti sdělit tyto informace tříletému dítěti, nepovažovali za nutné.
Silný emotivní náboj se také projevil k jejímu otci, který brzo zemřel. Naopak projevil se jistý odpor k matce, kterou paní Eva vnitřně nepovažuje za svou matku skutečnou, ale za jakousi pozemskou náhradnici. Získala pocit, že její rodiče skutečné (přesněji řečeno matka) nepocházejí ze světa lidí na zemi.
Prožívala opět bolest nad tím, že se musí vrátit, že s bytostmi nemůže zůstat. Ve svém zážitku také popisuje, že si hrála s cizími dětmi, které vypadaly jinak a vznášely se společně v "nafouklé kouly", které byly "živé." Bylo to někde v prostoru.
Paní Eva také navštívila místo tehdejšího setkání, poprvé po 40 letech. Došla na stejnou louku, kde se podle jejích zážitků nalézalo místo přistání kosmické lodi. Setrvala na tom místě necelou hodinu a snažila se zachytit nějakou změnu nebo znamení nebo cokoliv, co by se mohlo vázat k setkáním před 40 lety. Po nějaké době se jí zdálo, že příroda ztichla jako by celé okolí přestalo dýchat. Pak se mezi mraky objevil jistý symbol , který se třikrát zopakoval. Paní Eva však nedokáže určit, co měl znamenat i když si jej nakreslila.
Zážitek s šesti prsty se vynořil nejasně a měl periférní podobu. Paní Eva, jako tříleté dítě, vnímala počet prstů intuitivně a v celém kontextu pocitů, které získala se jevil jako nedůležitý. Vzpomínka na prsty byla projevována instinktivně bez konkrétní snahy o přesné zjištění.
Posudek na terapeutistické sezení s paní Evou
Při dvou sezeních s paní Evou jsem dospěla k závěru, že nepohodu, kterou ve svém dosavadním životě pociťovala způsobily neobvyklé zážitky v době dětství ve věku 4-5 let. Značně k tomu přispělo i sociální prostředí a zázemí primární rodiny - starost o matku a vztah k otci. Regresivní terapií, návratem do zážitků před 35-40 let se potvrdilo, že znovuprožitím a odblokováním negativních citových prožitků se vzpomínky vyplavily a jeví se ne jako fikce, ale jako reálné prožití sice neobvyklých, ale zato přesvědčivých pocitů setkání s "jinou skutečností."
Klientka se jeví jako sociálně stabilní a dobře orientovaná v čase a prostoru. Přínosem bylo i časové oddělení dvou sezení. Díky tomu nabyla i oprávnění mluvit o svých zážitcích. Důsledkem toho bylo i to, že dosáhla větší jistoty a stability ve svém životě, ve vztazích k lidem ve svém okolí i ve vztahu k práci. Jednak k práci, kterou dělala a neuspokojovala ji, tak i k té, na kterou se připravuje, že bude dělat. Momentální období, kdy je nezaměstnaná, prožívá jako čas zastavení a zklidnění, utřídění si svých postojů k reálnému světu, kde se cítila být "vykořeněna," nebo "ne jako doma," cítila, že patří "někam jinam." Již na ni traumaticky nepůsobí dělení prostoru a času na "tam" - setkání s jinou realitou, zážitky a zkušenosti s jinou "civilizací" a "tady" - svět ve kterém musí žít a fungovat.

Považuji pani Evu za hodnověrnou osobnost a kompletní v jejich výpovědích o prožitých skutečnostech.

V Praze, dne 10.10. 2001 Mgr. Viera Procházková

Příběh třetí: "My ti ukážeme, kdo jsme."
Paní Helena
Paní Helena žije v Přerově, kde se také narodila. Vyučila se zde dámskou krejčovou, vdala se a vychovala dvě děti. Její podivné sny jí doprovázely od dětství s menšími přestávkami až do roku 1991, kdy zažila "sen", ze kterého si pamatuje nejvíce a který velmi citlivě prožívala. Vzpomínky na útržkovité obsahy "snů" jí neustále vyváděly z míry. Snažila se s nimi svěřit manželovi, po nepochopení, kamarádce a po dalším výsměchu uvažovala o návštěvě psychiatra. Chtěla vědět, co se to s ní děje.
Bylo to tenkrát v únoru. Venku byla zima, padal sníh a mrzlo. Jako obvykle si paní Helena šla večer lehnout po skončení jejího oblíbeného televizního pořadu. Bydlela v přízemním bytě.
Pamatuje si, že usnula. Někdy během noci jí probudilo nějaké oslovení. Zaslechla v pokoji své jméno. Spala tam ale sama, nikdo jiný tam nebyl. Někdo jí volal: "Heleno. Heleno..." Když procitla, první čeho si všimla bylo modré rozptýlené světlo, které se v pokoji rozlévalo. Nevěděla, co se to děje. Tímto způsobem její předchozí "sny" ale neprobíhaly. Vyděšeně se rozhlížela, když jí "někdo" oslovil a řekl jí, ať se jde podívat z okna. Jenže jí ten hlas zazněl v hlavě. Vstala, došla k oknu a za ním uviděla siluetu nějakého muže. Odhrnula záclonu a zadívala se do jeho očí, které jí okamžitě upoutaly.
"V těch očích jsem se úplně ztrácela, připadala jsem si jako bych se zmenšovala. Hypnotizovaly mě. Nemohla jsem se pohnout. Ty oči mě vytahovaly ven z ložnice. Pak mě něco řekl, ale nepohyboval ústy, řekl mi to v hlavě. Bylo to něco ve smyslu: My ti ukážeme, kdo jsme a kde žijeme. Pojď se s námi podívat.
Nějak se mi nechtělo. Bála jsem se. Nakonec jsem ale šla a nevzpomínám si jak mě přesvědčil. Pamatuji si na to jen matně, asi si budete myslet, že jsem bláznivá, ale já jsem z jeho pomocí prošla zavřeným oknem. Vůbec nevím jak to provedl. Jako by mě něco táhlo ven. Vím, že jsem okno neotevírala."
Při pozdější hypnoterapii, která byla provedena, si vybavila.
"Byla jsem pozvána do nějakého tělesa, která se vznášelo venku. Nedokážu ho popsat. Po mém příchodu do vnitřku lodě, objekt začal rotovat. Vybavuje se mi, že jsem si sedla na židli, nebo to jako židle vypadalo. Pak mi bytosti, které byly malého vzrůstu a měly velkou hlavu bez vlasů, předváděly různé instrumenty a nástroje, které jsem nikdy v životě neviděla. Vůbec si nedokážu představit, k čemu mohly sloužit. Některá zařízení mě připomínaly stěny monitorů a obrazovek poskládaných na sebe do dlouhé řady. Viděla jsem na nich nějaké matematické body, ale nepochopila jsem jejich význam. Pak se stalo něco zvláštního. Najednou jsem se začala cítit jinak, těžko se to popisuje, jako bych byla někdo jiný, ale zároveň ještě trochu já. Ten pocit se nedá popsat. Není lidem vlastní, neznají ho. Snad mě napojily na nějaký zdroj informací protože jsem najednou zjistila, že existují zcela jiné fyzikální zákony než známe. Pociťovala jsem v ten okamžik obrovský rozdíl mezi našim pozemským myšlením a tím, co jsem zažívala v tu chvíli. Ta propast byla přímo šokující. Možná tisíce let.
Pak mě odvezli na nějakou jinou planetu. Neřekli mi kde to je, jen naznačili, že ji neznáme. Vzpomínám si, že mě chtěli ukázat jak žijí, jenže z toho si již nedokážu mnoho vybavit. Bylo tu však něco naprosto neuvěřitelného. Já se tu potkala se svojí babičkou, která je již dávno mrtvá. Zemřela v roce 1983. Nejhorší však na tomto setkání bylo, že mě to nepřekvapilo. Podrobnosti si nevybavuji.
Jenže ten nejhorší okamžik pro mě měl teprve nastat. Oznámili mi, že se mnou budou dělat pokus. Bránila jsem se, ale oni byly vůči mým protestům zcela chladní. Byla jsem přivázána k nějakému stolu, nebo židli, připomínalo mě to totiž obojí. Ucítila jsem nepříjemný tlak na tváři. Snad mě do ní píchaly nějaké jehly. Ze všech lékařských vyšetření si vybavuji jen začátky jednotlivých procedur. Pak mě něco dělali na pravé ruce, kde mě zůstal červený flek a ruka mě bolela.
Pamatuji si také, že když jsem s nimi po delším váhání odcházela z domu, dala jsem jim limit, že musím být doma do 2 hodin ráno. Vůbec nevím proč jsem řekla zrovna 2 hodiny, když tato hodina pro mě nebyla vůbec důležitá.
Když jsem se "probudila", stála jsem přímo před hodinami v pokoji na kterých byly dvě hodiny ráno."
Ráno po cestě do práce o všem uvažovala a rozhodla se svěřit kolegyni, ale setkala se s výsměchem.
Po nějaké době, aby se paní Helena dozvěděla, co se s ní tenkrát stalo, se rozhodla navštívit lékaře a požádat o hypnózu. Nemohla se zbavit sžíravého pocitu, že to opravdu zažila, chtěla se dozvědět jak to bylo. Přítel paní Heleny jí zavedl za vojenským lékařem dr. Čechovským. I když k paní Heleně nepřistupoval s nedůvěrou, cítila jistý odstup. V několika časových obdobích proběhly celkem čtyři sezení. Problém byl, že se zážitky z hypnózy pokaždé zastavily na jednom určitém úseku a paní Helena se pokaždé probudila do bdělého stavu doprovázena velkým strachem. Další potíž byla, že jí lékař vůbec nic nedělil, nevysvětlil zda-li na něco závažného přišel a neměl snahu s ní zážitky rozebírat. Paní Helena si myslí, že se s takovým případem setkal poprvé a nevěděl kam ho má zařadit. Sezení ustaly samy od sebe protože léčba uvízla na mrtvém bodě a ona přestala docházet.
Paní Helena cítí od té doby při změnách podnebí tlak ve tváři v místě údajného vpichu. Na vyšetření dosud nebyla a nepodstoupila ani rentgenové vyšetření.
Na jaře 2000 využila paní Helena nabídky na novou regresivní terapii dr.Novotného.
"Tento druh terapie byl zcela odlišný než jsem zažila předtím. Jenže i dr.Novotný, který mě sice viditelně odlehčil, byl skoupý na slovo a oznámil, že si vše nechává pro sebe. Naznačil pouze, že jsem "tam musela být víckrát." I tak mi ale pomohl více než dr. Čechovský, protože byl s těmito případy obeznámen a měl s nimi své zkušenosti.
Vzpomínám si, že jsem "plula vesmírem". Viděla jsem nějaké krátery. Vůbec se mi nechtělo vrátit, to byl zajímavý moment, cítila jsem se tam lépe než zde. Dostala jsem se tam mezi bytosti. Pamatuji si na ty klasické "šediváky" s mandlovýma očima a pak ještě na podobnou rasu, která však měla kulatější hlavy a nechodily, ale "pluly". Byly to světelné bytosti, které mě přitahovaly mnohem víc než ty šedé, které byly chladnější. Získala jsem mnoho informací, které ovšem nejsem schopná souvisle zpracovat a nějak zakomponovat do života. Je to změna v myšlení. Např. pod pojmem láska se mi vybavuje světelná zářící koule "zdroj všeho," kde byly informace o všem - něco jako společné vědomí. Nejsem schopna si nic konkrétně vybavit. Vím, že existuje nějaký vesmírný zákon, který ty bytosti mezi sebou udržují a nechovají se nepřátelsky. Naznačili mě, že mezi nimi panuje harmonie, která se nesmí porušit."
V regresi s dr. Novotným se mimo jiného vrátila k nepříjemným procedůrám na lodi.
"Vybavila se mi okamžitě fyzická bolest v ruce. Zaváděli mi do ruky nějaké těleso, které vypadalo jako "malá pyramida na podstavci." Pak mi do zápěstí vpravili malý srpek, který připomínal půlměsíc, což způsobovalo nesnesitelnou bolest. Záhadný srpek začal rukou sám putovat a mě po ruce naskakovala červená čára tam, kde se pohyboval. Také si vzpomínám, že jsem získala vědomí, že pomocí té ruky se mohu napojit na energii, která umožní spojit se s těmi bytostmi.
Dr.Novotný si dělal po celou tu dobu pečlivé poznámky, ale se mnou je nekonzultoval a odmítl se o tom bavit. Prohlásil, že k terapii svolil jen proto, aby se mi ulevilo."
Během regresivní terapie, kterou vykonával dr. Novotný s paní Helenou, došlo k velmi podivnému jevu. Je sice známo, že osoba pod hypnózou nebo regresí někdy velmi citlivě prožívá zapomenuté zážitky, které jsou mnohdy doprovázeny vysoce emotivními reakcemi. Něco podobného se přihodilo s paní Helenou. celému sezení s dr. Novotným byla jako svědkyně přítomna kamarádka paní Heleny, paní Kateřina, která vypráví:
"Byla jsem pozvána na sezení s paní Helenou jako nezávislá svědkyně, s čímž dr. Novotný souhlasil.
Helena se během hypnózy dostala do zvláštního stavu. Ocitla se zřejmě ve velmi hlubokém hypnotickém spánku a dokázala na sebe přenést nám dosud neznámé fyzikální zákony a chovat se podle nich. Helena se na židli, kde seděla, zvrátila dozadu a prohnula se na židli tak, že se téměř odlepila chodidly od země. Dotýkala se podlahy pouze špičkami bot. Tato situace normálně nemůže nastat, protože to člověk nedokáže. Její tělo uvízlo v hlubokém záklonu a jednu chvíli se téměř odlepilo od země a tím se dostalo do rozporu se zemskou přitažlivostí. V této poloze tělo vydrželo viset několik minut.
Mimika jejího obličeje pracovala zcela nezávisle na vůli Heleny. Nadočnicové oblouky se jí vtáhly dozadu a ústa vtáhly do sebe až z nich zbyla jen úzká štěrbina. Jakoby nabírala podobu mimozemských bytostí se kterými byla v kontaktu. V jednu chvíli mi přišlo, že k nim snad Helena patří a tady je jen nějakým nedopatřením. Ještě nikdy jsem takovou proměnu během regrese neviděla. Myslím, že to vyvedlo z míry i dr. Novotného, který své zkušenosti již má a podobnými případy."
Když se paní Helena z hypnózy probrala, cítila se mnohem lépe. Poprvé totiž zjistila, že to nebyl sen, že to skutečně zažila. Přes všechno zlé a bolestivé, co musela podstoupit aniž s tím souhlasila, zjistila, že šlo o krásný zážitek, který by neváhala zopakovat. Věděla, že jí nechtějí ublížit i když na ní dělaly různé pokusy. Získala jiný náhled na svět a na věci kolem sebe a na život samotný. Chápe, že slovo láska, má mnohem větší význam, než je nám doposud znám. O svých zážitcích ale nemluví. Pouze v těsném kruhu svých přátel. Vybavuje si, že všechno, co se dozvěděla jí přišlo již dlouhou dobu známé, bylo jí to vlastní jakoby to již dávno věděla.
"Bylo také zajímavé, že jsem v hypnóze dostala od terapeuta otázku na základny. Ihned se mi objevilo jméno Amerika a viděla jsem místo někde pod zemí, kde snad lidé pracují společně s mimozemskou inteligencí."
Tohle totiž není nová informace. Ve výpovědích unesených se toto téma občas objevuje. Ovšem bylo by třeba se více na tento aspekt zaměřit a podrobit jej širšímu výzkumu.
Během hypnózy si také paní Helena vzpomněla, že jí bytosti také řekly, že její dcera, které je nyní 27 let, má mimozemský původ. Paní Helena připouští, že je to možné, protože její dcera často tvrdí, že prožívá "mimotělní zážitky" a že zná informace kosmického původu. Spolu o tom však nemluví a její dcera se o tom nikomu nesvěřuje.
Paní Heleně je nyní 45 let a pracuje v baru jako servírka.

The U.N Deception

12. listopadu 2009 v 9:23 | Akhur9 |  Video

http://www.youtube.com/watch?v=v3ufj1x6QyA&feature=related

NEW WORLD ORDER - video

12. listopadu 2009 v 9:12 | Akhur9 |  Video

jedná se o staré video "wake up call"

celkem má 16 dílů

pěknou "zábavu"


Madoff - zloděj století, nebo psychopat?

5. listopadu 2009 v 14:17 | Akhur9
Rostislav Matulík 07.02.2009

www.iht.com - Autor: Český rozhlas www.iht.com

Autor: ČRo

Jaký je v soukromí největší podvodník amerických dějin? Izrael stojí před volbou politického směru - Bibi nebo Cipi? Nekonečný konflikt s Palestinci dává vzniknout nejbizarnějším plánům na nové uspořádání regionu. 200 ruských stíhaček nesmí kvůli stáří vzlétnout. Tým vědců z Lipska rozluštil genom neandrtálce. To jsou témata, na která se nyní podíváme podrobněji.
Americký deník The International Herald Tribune se v článku nazvaném Talentovaný pan Madoff pokouší o psychologickou analýzu finančníka, který byl dlouhá léta ikonou Wall Streetu, šéfem akciového trhu Nasdaq a současně měl i druhou, daleko temnější tvář - zavedl systém, kterému se lidově říká letadlo, a své klienty připravil o padesát miliard. Přestože vlastnil luxusní apartmán v New Yorku, dvě trysková letadla, jachtu na francouzské Riviéře a majetek ve výši 300 milionů dolarů, nepřestával lákat do svých fondů klienty na vysoké výnosy z jejich vkladů. Ty ale nevyplácel ze zisků z investic, nýbrž z peněz nově příchozích. Jeho metoda tedy nebyla založena na reálném zisku a nezadržitelně musela vést ke krachu. Počínání makléře zasáhlo i řadu velkých bank. V podvodných fondech o peníze přišla mimo jiné japonská Nomura nebo francouzská BNP Paribas.
Sedmdesátiletý Madoff byl krátce po svém zatčení propuštěn na desetimilionovou kauci, nyní je ale v domácím vězení. Americký deník se v obsáhlém článku snaží pochopit Madoffovu motivaci. O jeho osobnosti se neví prakticky nic a na tajemství jeho vnitřního světa lze usuzovat snad jenom z několika vnějších a dosti anomálních signálů. Všechny své kanceláře od New Yorku po Londýn nechal vyzdobit výlučně černou, bílou a šedou barvou. "Byly ledově chladné, neuvěřitelně neosobní," řekl jeden z jeho známých. Lidé jsou dnes většinou přesvědčení, že Madoff nebyl nic jiného než šarlatán grandiózních rozměrů, manipulátor toužící po nashromáždění co největšího bohatství. Jiní analytikové jsou však opatrnější a upozorňují na nápadnou shodu jeho rysů s charakteristikami představitelů organizovaného zločinu.
"Část jeho povahy zahrnuje klasický profil kriminálního psychopata - lže, podvádí, pohrdá svými oběťmi a sebe považuje za nepolapitelného génia," říká Gregg McCrary, bývalý agent FBI specializující se na sestavování psychologických profilů zločinců. I když agent upozorňuje, že Madoffa nevyslýchal a nemůže dělat diagnózu na dálku, dodává, že řada jeho rysů je typická pro výrazné psychopaty. "Tito lidé se chovají jako totální chameleóni. Jsou velmi dobří ve vzbuzování dojmů. Lidé, kteří se s nimi setkali, navíc přiznávají, že vlastně nikdy nevěděli, koho mají před sebou," vysvětluje kriminalista. "Byl pro nás hrdina," říká Diana Goldbergová, sousedka z newyorské čtvrti Queens, která kdysi s Madoffem strávila půlhodinku ve vlaku cestou do práce. "Byl to nejpopulárnější soused," říká. Během let na Wall Streetu Madoff vystupoval jako obránce zájmů drobných investorů a údajně právě v jejich zájmu si vytvořil nadstandardní vztahy s finančními kontrolory burzovními regulátory. V důsledku toho připomínal zloděje, který odposlouchává policejní vysílačky a ví o každém jejich kroku.
Vystudoval práva a politologii, od začátku kariéry však mířil do světa financí. Jeho počátečním kapitálem bylo pouhých pět tisíc dolarů, které si vydělal jako plavčík a jako prodejce zahradní zavlažovací techniky. V 60. letech zakotvil na Wall Streetu jako naprostý outsider, ovšem s obrovským talentem pro obchodování. V polovině 70. let se začas sbližovat s burzovními regulátory. Vydělával peníze a upozorňoval na sebe snad jen svým výstředním chováním. Byl pedantem do té míry, že jej všichni potichu podezírali z nutkavé neurózy. Jeho kancelář i byt musely být zcela antiseptické. Jedna z jeho sekretářek vzpomíná, jak pojídala za stolem hrušku a Madoff ji celou dobu nervózně pozoroval, zda nekape na podlahu. Nakonec to nevydržel, vytrhl jednu z postříkaných plastových dlaždic a běžel ji vyměnit.
Jeho obsedantní zaujetí pořádkem a čistotou navenek ovšem jenom utvrzovalo dojem, že i jeho obchody musí být zcela v pořádku. "Působil jako ten nejčestnější člověk. V nejdivočejší fantazii by vás nenapadlo, že je podvodník," říká jeden z jeho bývalých podřízených. Pod tlakem se Madoff ocitl až v posledních letech, kdy se začaly na Wall Streetu měnit regulační zvyklosti. I tehdy však lákal zcela řadové zaměstnance k investicím do svého fondu a oni mu své úspory svěřovali - často ne s vidinou zisku, nýbrž kvůli dojmu solidnosti, kterou kolem sebe šířil. Policejní psycholog Reid Meloy, autor učebnice Uvažování psychopata z roku 1988 říká: "Pro psychopaty je typické, že absolutně odmítají představu dopadení a pykání za své viny. Nebojí se. Naopak, jsou narcistní, obdivují se a mají pocit vyvolení a výjimečnosti."
Zdá se, že tato analýza sedí na Madoffa bezezbytku. Po dopadení neprojevil sebemenší lítost a svým podvedeným kolegům se pouze písemně omluvil za mediální pozdvižení, které aféra způsobila. Psychologové se zatím kloní k názoru, že případ Madoff je velmi komplikovaný. Nepochybně toužil po velkém bohatství, po ovládání druhých a po důkazu, že je nejchytřejší ze všech. To se mu i podařilo, když vodil investory a kontrolory za nos několik desetiletí. "Achillovou patou všech psychopatů je ovšem pocit beztrestnosti. Ten se jim nakonec stane vždycky kamenem úrazu," dodává Meloy.

S psychologem Klimešem o psychopatech kolem nás

5. listopadu 2009 v 14:13 | Akhur9
//<![CDATA[ Misc.createSwitch("zoom", [["azoom-1", "zoom1"], ["azoom-2", "zoom2"], ["azoom-3", "zoom3"]], [Storage.data, "zoom"]); //]]>
29. ledna 2008 9:10

Nejlepší obranou proti psychopatickým jedincům jsou drby a dobrá paměť, kterou se vyznačují stabilní společnosti. Ta dnešní je v pohybu a nedokážeme ji stabilizovat, říká v rozhovoru pro MF DNES psycholog Jeroným Klimeš (40).
Jeroným Klimeš, psycholog
foto: MF DNES

V posledních měsících se policie, soudy a média zabývají případem týraných dětí z Kuřimi. Nejvýraznější postavou je zde třiatřicetiletá Barbora Škrlová, která se převléká za malé děti. Je podle vás možné, aby to hrála?
Já myslím, že není. Podle mě trpí infantilismem, má odpor k dospělé roli. Vezměte si, jak svou poruchou dělá problémy všem okolo. Jak svému otci, tak lidem, kteří jí chtějí pomoct. Jakou dalo práci panu Škrlovi a ostatním odjet do Norska - a ona zavolala na linku bezpečí. Musela vědět, že jim tím zkomplikuje život. Mám takovou hypotézu. Že Škrlová mohla teprve teď přijít do jakési "opožděné" puberty, vzdoruje svému otci a hází mu klacky pod nohy. Pasivní agresi, kterou si nepustila v patnácti, uvolňuje ve třiatřiceti.

Dalo by se její chování označit jako druh psychopatie?
Psychopatie má řadu dělení a dnes už se jí říká opisně poruchy osobnosti. Mezi nimi existuje například závislá porucha osobnosti, kdy má člověk potřebu být ovládán a nechá ostatní, aby za něj rozhodovali. U Škrlové by to mohlo být podobné.

Souvisí nějak psychopatie s inteligencí?
Poruchy osobnosti nejsou závislé na inteligenci. Inteligentnímu lumpovi se mnohem lépe tuneluje banka než tomu, který zavraždil dva lidi a sedí na Mírově. Jsou oba psychopaté, jen ten první je chytřejší. Škrlová přece studovala vysokou školu a rozhodně nepůsobí, že by byla podprůměrně inteligentní. Samotný pojem psychopatie se obtížně charakterizuje. Obecně lze říct, že se projevuje kontrastem vůči pozadí. Psychopat je určitý druh anomální osobnosti, která vybočuje z normální populace. Jeho chování se zřetelně odlišuje od očekávaných norem, což je třeba u Škrlové zřetelně vidět.

Kanadští psychologové z univerzity v Britské Kolumbii přišli před třemi lety s teorií, že psychopatů přibývá ve velkých společnostech, kde je přitahuje rychlé tempo a ostrá konkurence. Nadřízeným připadají jako vůdčí osobnosti, povyšují je a psychopati pak dělají kariéru.
Já bych tomu věřil. Potkal jsem pár významných a úspěšných podnikatelů a často to byli problémoví lidé. Jako by si podnikáním něco léčili. Každé prostředí přitahuje či odfiltrovává určité lidi. Například mezi účetními a bankovními úředníky najdeme často lidi s takzvanou anankastickou poruchou osobnosti. Je pro ně specifická extrémní pedanterie, nemají rádi změny, jsou přesní, nedělají chyby a přehnaně kontrolují své okolí. Velkým magnetem pro psychopaty je taky politika.

Kvůli touze po moci?
Ano. Mezi politiky bývá více psychopatů než mezi normálními lidmi, protože to je prostředí, které je vyloženě láká. Jsou fascinováni mocí, penězi a částečně i sexem.

Může se psychopat vyléčit?
Psychiatři a psychologové mají s poruchami osobnosti velké problémy. Hledají způsob, jak je uspokojivě klasifikovat, a pořád se hledá teorie, která by vysvětlila odlišné chování psychopatických jedinců. Řekněme si na rovinu, že na těchto poruchách si odborníci lámou zuby.

Podle průzkumů je více psychopatů mezi muži. Proč?
I na to je těžké jasně odpovědět. Neví se přesně, nakolik to souvisí s genetickou zátěží nebo zda má význam neukotvenost mužské role ve společnosti. Když máte jedno prostředí, které děti frustruje, reaguje na ně každé pohlaví jinak. Holky budou promiskuitní a kluci zase tíhnou k agresi a sexuálním úchylkám, jako je fetišismus či exhibicionismus. Když je psychopatický muž, projevuje se to většinou přímo na jeho chování, ale když je psychopatická žena, často se to viditelně podepíše až na jejích synech. Ona tu svou psychopatii skryje a uzavře v rodině. Viditelně narušená bude až další generace. Tuto patologickou funkci matky často vidíme v anamnézách zločinců, třeba u amerického sériového vraha Eda Kempera, kterého matka přivazovala jako dítě ve sklepě k topení.

Dá se říct, že počet psychopatů, tedy lidí s různými poruchami osobnosti, dnes stoupá?
Psychopatii můžeme rozdělit na primární a sekundární. Lidé v první skupině mají svou poruchu danou geneticky a jejich počet se nijak zvlášť nemění, je jich okolo čtyř procent v populaci. Sekundární psychopatii se říká také sociopatie, protože je svázaná se společností. Ta narůstá, když panují podmínky, které psychopatům svědčí. Počet sociopatů taktéž kolísá okolo čtyř procent.

Které podmínky to jsou?
Psychopatům se daří v nestabilním světě, protože se řídí zásadou: vytěžit prostředí a zmizet jinam. Psychopati kvetou, když mohou beztrestně střídat prostředí, tedy za revolucí a válek. V těchto dobách se vyrojí řada lumpů a podvodníků bezcharakterně využívajících druhé.

Jak se má člověk proti takovým psychopatům bránit a nenaletět?
Každý člověk může naletět psychopatovi a není to nic divného. Jiná otázka je, proč někdo psychopatům naletí i vícekrát za sebou. Jde o lidi, které dovedou psychopati ovládat. Pro běžné lidi je nejlepší obranou dobrá paměť a - třebas je to s podivem - obyčejné drby. Nemusím být chytřejší než podvodník, stačí si zapamatovat a vyměnit si informace, co dělal před pěti a deseti lety. Dřív býval v kostelech zvyk ohlášek. Několik měsíců předem se řeklo, že ten a ten si chce vzít tu a tu, a dejte vědět, jestli znáte nějaké překážky. Tím se bránili proti sňatkovým podvodníkům, kteří střídali prostředí, kradli věna, plodili děti po celém světě a nestarali se o ně. Když je společnost stabilní a nejsou války, využívá se kolektivní paměti na obranu proti takovým parazitům.

Dnes už sice nejsou války jako před šedesáti a více lety, ale žijeme ve společnosti bez paměti, o jejíž stabilitě se čím dál víc pochybuje...
Podle studií evoluční psychologie může být společnost stabilní za dvou podmínek. Musí v ní být nejen ti, kteří trestají parazitující jedince, ale také ti, kteří trestají ostatní normální lidi za to, že parazitující jedince netrestají. Dnes žijeme s televizí a počítačem. Dříve lidí chodili víc do hospod, zakládali baráčníky, Orla, Skauta a fungovalo velké množství spolků, které byly navzájem propojené. Lidé byli ohromně kolektivní a díky tomu měli velmi dobrou kolektivní paměť. Dnes je naše společnost ve velkém pohybu a nedokážeme ji stabilizovat. Žijeme ve schizofrenní situaci. Pomocí špionážních kamer se můžeme dostat nepřirozeně hluboko do soukromí člověka, proto se vnikání do soukromí bráníme. Jenže na druhé straně nám zůstává skryto mnoho zla, které se odehrává za zdmi domů a které zakrývá odcizení a atomizace společnosti.

Souvisí s tím i stále klesající počet věřících?
Lidé přestávají věřit, protože církev jim dnes není schopná dát návody na řešení jejich aktuálních problémů. V kostele dostanete návody, které fungovaly za první republiky. Dřív se třeba chodilo na procesí, což bylo výborné. Ušlo se dvacet kilometrů, lidé zpívali, měli společný cíl a zážitky, ale to dnes není realizovatelné. Lidé potřebují odpovědi na otázky, které je trápí dnes.

To nezní moc optimisticky, protože naše nestabilní společnost vyhovuje oněm sekundárním psychopatům a k tomu stále přibývá nejistých, bojácných a úzkostných lidí, kteří nevědí co se sebou. Znamená to, že jsme se před sto lety méně trápili?
Lidé byli zvyklí žít v poměrně velké bídě a ta vyžadovala různé formy spolupráce v rámci rodiny i širší společnosti. Díky tomu se třeba vědělo, jak má vypadat předmanželský život. Že nesmí být sex, protože svobodná matka umírá hlady... Kvůli dnešnímu blahobytu, který přichází po válce, plus efektu televize a počítačů se náš životní styl zásadně změnil a provází jej globální výchovná nejistota. Nevíme, co je dobré pro výchovu dětí - kdy jim máme dávat mobily, jak moc je nutit do čtení, jaké počítačové hry hrát, či naopak nehrát a podobně. Říkám to proto, že těmito otázkami nás bombardují rodiče i vy novináři, ale my na ně moc neumíme odpovědět.

Takže i když dříve lidé trpěli hlady a válkami, spolupracovali daleko více než teď, kdy je všeho dostatek až přebytek...
Jistě. Trápily je úplně jiné problémy. Za Freuda bylo mnohem víc hysterických poruch, ale mnohem méně depresí a hraničních poruch osobnosti. Přitom péče o malé děti, je dnes mnohonásobně lepší než za Freuda. V jeho době žilo více lidí v jedné domácnosti. Rodiče měli pět deset dětí a kupodivu se jim výchova dařila lépe než dnes, kdy máme jedno dvě děti, vychováváme je v interiérech a nemůžeme je ani pustit na ulici, aby je nesrazilo auto.

Čím více se máme lépe, tím hůře je na tom naše duše?
Řekl bych to slovy biologů. Podle nich existují živočišné druhy, které jsou uzpůsobeny na prostředí buď chudé, nebo bohaté na potravu. Lidé po celou dobu evoluce vyrůstali v prostředí na potravu chudou. Museli kooperovat, aby se uživili, bydleli pohromadě, aby se zahřáli. Dnes žijeme ve společnosti, která je nutričně bohatá, nemusíme kooperovat a můžeme se rozstěhovat. To je přece obrat o 180 stupňů! Děti ztrácejí nejen prarodiče, ale i rodiče, protože ti na ně nemají čas. Buď moc pracují, nebo se rozvádějí. Takhle se v tom plácáme a nevíme si s tím rady. Jako bychom byli zkorumpovaní svým blahobytem.

A přitom se dříve snilo o životě bez hladu.
Ano! O tom snily snad všechny utopie od Thomase Morea. Euroamerická civilizace už hlad nemá. Ale ani Marx si nedovedl představit, že nás bude trápit 65procentní rozvodovost, města zahlcená auty a děti trávící u playstationu pět hodin denně, což je smrtelná dávka. Nejen že pořád do někoho střílejí, ale především se izolují jednotlivé generace. Děti nečtou, upadá rodinná komunikace a nepředávají se hodnoty napříč generacemi, což je základ stability společnosti. Pak se nemůžeme divit, že nám vznikají sociopaté, kteří jsou vychováváni po mobilu, izolovaní od rodičů, kteří jen hledají, jak je pasivně zabavit.

Jak to jako psycholog řešíte se svými klienty?
Když za mnou přijde muž, že má doma krizi a chce ji vyřešit, zeptám se třeba, co je pro něj největší hodnota. Obvykle odpoví, že zachovat rodinu. A kolik hodin denně trávíte opravdu aktivně se svým dítětem, zeptám se ho. Odpoví: No tak té plné pozornosti asi dvě hodiny týdně. Na jedné straně tedy tvrdí, že rodina je pro něj největší hodnota, ale prakticky s ní nežije. Tady je jediné doporučení: kompromis. Choďte domů v pět hodin a samozřejmě, že na tom částečně zařve vaše kariéra. Nebojte se být každý den alespoň dvě hodiny domácím sluhou, dělejte dětem či ženě, co jim na očích vidíte, a pak si zase můžete dělat, co chcete. Ale pozor, to je víceméně soukromá rada pro onoho muže, pro kterou se musí rozhodnout sám. Jediné možné rady jsou totiž cílené pro daného člověka, univerzální návody neexistují.

převzato z idnes.cz