Listopad 2010

UFO DISCLOSURE 2010 MUST SEE!!!.wmv

26. listopadu 2010 v 1:50 | Akhur9 |  Video

http://www.youtube.com/watch?v=4qIbC552nnw



The Century of Self Happiness Machines part 1

24. listopadu 2010 v 2:11 | Akhur9 |  Video

http://www.youtube.com/watch?v=jUYFr-uDQgg&feature=&p=C58AE7D1E8681076&index=0&playnext=1

1/4 Jan Keller- Tři sociální světy

22. listopadu 2010 v 10:30 | Akhur9 |  Video

http://www.youtube.com/watch?v=JXa4IWB6MmY

Zaplavená království Doby ledové

21. listopadu 2010 v 22:21 | Akhur9 |  Video


zbytek na
http://www.youtube.com/watch?v=gOOM9dYBV6Y&feature=related

Další díl
http://www.youtube.com/watch?v=VMWW9OX1EJM




Tři sociální světy profesora Kellera IV: Deklasovaní

14. listopadu 2010 v 19:25 | Akhur9
Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.
Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.
V kapitole Deklasovaní se Jan Keller zabývá nárůstem počtu těch, kdo jsou v ekonomicky nejvyspělejších zemích víceméně trvale vyloučeni z trhu práce a klesají pod práh chudoby. Bývají sociology označováni jako "podtřída", "prekariát", "sociálně vyloučení", "oběti nové chudoby" či "deklasovaní". Proces deklasování a strach z něj postihuje i ty kategorie, které byly vůči němu až doposud považovány za imunní díky své vyšší kvalifikaci a vzdělání. Jsou považováni za hrozbu také proto, že svým šťastnějším spoluobčanům připomínají, co by mohlo dříve či později potkat je samotné. Dnešní ukázka je z podkapitoly Kriminalizace chudoby:
Pohled konzervativních ideologů a stoupenců nové pravice na ty, kdo patří do "podtřídy", jako na nebezpečný živel zabředávající do sociální patologie a pohybující se na samé hranici zločinu, není příliš původní. Tento pohled na lidi, pro které společnost rezervovala místo až u samého dna, je dobře znám z první poloviny 19. století. Honoré de Balzac a Victor Hugo popisují vrstvy z předměstí Paříže, v jejichž životě se prolíná občasná a vždy jen špatně placená práce s bídou a kriminalitou.
...
Poměry, které se zdály být jednou provždy překonány, jako by opět ožívaly od počátku osmdesátých let ve Spojených státech. Prudce tam začaly narůstat počty zatčených a uvězněných osob. Od této doby je nárůst vězněných v této zemi opravdu dramatický. [1] Počátkem 21. století přesáhl počet vězněných osob v USA cifru dva a čtvrt milionu, což při přepočtu vězňů na sto tisíc osob nápadně kontrastuje s poměry v zemích Evropy a dosahuje míry uvězněných v Rusku. [2]
Velmi nerovnoměrné je etnické a sociální složení vězněných osob. I když černošská populace nepřesahuje ve Spojených státech 12 % obyvatel, více než polovina vězněných v celé zemi jsou černoši. Méně než polovina vězňů měla před nástupem trestu plnohodnotnou práci. Dvě třetiny nedosáhly na práh chudoby a méně než polovina jich prožila dětství v úplných rodinách. [3]
Neobyčejně prudký nárůst počtu uvězněných osob nelze zdůvodnit mírou kriminality v USA, a tedy nutností tvrdých policejních opatření. V průběhu devadesátých let, kdy počty vězňů rostly zvláště prudce, byly Spojené státy až na sedmém místě mezi vyspělými zeměmi v míře viktimizace. [4]
...
Vlna zatýkání a expanze věznění nijak výrazně nepřispěla k poklesu obchodování s drogami a návazné kriminality. [5] Jednak na místo každého zatčeného překupníka okamžitě nastupuje náhrada, jednak se vězni po propuštění ke své živnosti vracejí. Nic jiného jim často ani nezbývá. Po odchodu z vězení najde práci méně lidí, než kolik jich pracovalo před nástupem trestu. [6] Mnozí zaměstnavatelé propuštěné vězně zásadně nepřijímají. Zároveň je výkon trestu zbavuje nároku na některá sociální práva, což jejich situaci dále zhoršuje.
Wacquant konstatuje, že v amerických podmínkách plní vězení podobnou funkci jako ghetto. Po zrušení otroctví ghetto umožňovalo mít k dispozici lacinou černošskou pracovní sílu a současně držet černochy "na distanc" od bílých. Přechod k postindustriální ekonomice služeb učinil z tohoto pohledu ghetto nefunkční. Volná pracovní místa obsazují přednostně běloši uvolnění z průmyslu, po nich dostávají šanci lidé přišlí z Mexika, Karibiku, či asijských zemí. Černoši považovaní za méně poddajné přijdou na řadu až jako poslední. Když si v šedesátých letech černoši vydobyli právo nebýt segregováni, reagovali na to běloši odchodem na vzdálená předměstí v rámci suburbanizace. Masové věznění je způsob, jak černé od bílých ještě spolehlivěji oddělit a prakticky je připravit o mnohé z toho, co jim bylo přiznáno vlivem vlny rasových nepokojů v letech šedesátých. O tom, že vězení se stává novou formou ghetta, svědčí proměny ve složení osazenstva věznic. [7]
Ghetto má s vězením řadu společných rysů. Obě tyto instituce spojuje územní uzavřenost, prvek donucení, ostrakizace a stigmatizace těch, kdo jimi procházejí. Ghetto je vlastně určitým druhem "sociálního vězení", zatímco vězení funguje jako jakési "právní ghetto" (Wacquant, 2004).
Hlavní účel masového věznění však spatřuje Luc Wacquant v něčem jiném. Zjišťuje, že ve všech státech Unie existuje nepřímá úměra mezi mírou kriminalizace a úrovní sociální pomoci. V období osmdesátých let vzrostly výdaje na stavbu a provoz věznic ve Spojených státech o 95 %. Výdaje na nemocnice během té doby stagnovaly, výdaje na střední školy klesly o 2 % a výdaje na sociální péči poklesly dokonce o 41 %. Když nastupoval do prezidentské funkce v roce 1980 Ronald Reagan, šlo na vězeňství v USA pouze 6,9 miliard dolarů, zatímco na sociální bydlení to bylo 27,4 miliard dolarů. O deset let později dává stát do sektoru vězeňství 26,1 miliard dolarů a na sociální bydlení už jen 10,6 miliard dolarů (Wacquant, 2004).
Spojené státy dnes vydávají na kriminální represi desetkrát více prostředků než na sociální pomoc. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rostou v této zemi náklady na vězení dokonce třikrát rychleji než výdaje na armádu. A nic nenasvědčuje, že by měl tento trend ustat. Právě naopak. Princip "méně státu", který je svatý ve věci zaměstnání a sociální ochrany, není vůbec aplikován na soudy a policii. Neviditelná ruka trhu byla doplněná železnou pěstí státu a stavba vězení se stala hlavním programem sociálního bydlení. Je paradoxem, že v zemi, kde téměř všichni kritizují příliš nákladné sociální programy, nikdo nekritizuje mnohem vyšší výdaje na věznice. A to přesto, že se to týká téže populace.
Podle autora se staly Spojené státy během posledních třiceti let laboratoří, ve které probíhá neoliberální experiment s přechodem od sociálního státu ke státu penálnímu, trestajícímu. Kriminalizace bídy je nezbytným doprovodem přechodu trhu práce na poskytování práce prekérní a přechodem sociální politiky na programy typu Workfare. Vězení slouží jako "sociální popelnice", do které je odhazován lidský odpad tržního systému (Wacquant, 2004).
...
Na místo "války proti chudobě" z let šedesátých nastoupila o deset let později jednoduše "válka proti chudým". Proto dochází k tak prudkému nárůstu počtu vězněných v době stagnace a dokonce úbytku kriminality. A proto se vězení neplní zabijáky, ale především drobnými zlodějíčky. Ze dvou důvodů přibývá vězňů tak prudce: Vězením se začaly trestat i drobné přestupky a kromě toho se doba trestů pro tento typ trestné činnosti prodlužuje, a to ve stejné době, kdy se zkrátily tresty za mnohdy závažnější kriminalitu bílých límečků.
...
Exploze vězeňství tak plní tři hlavní funkce. Fyzicky po stále delší dobu neutralizuje rozsáhlé části deklasovaných dělníků. Kromě toho působí disciplinizačně na zbytek dělníků a na dolní patra středních vrstev. Tyto vrstvy, které žijí ve zvlášť vyhrocené nejstotě a jsou nejaktuálněji ohroženy sestupem, mají neustále před očima osud těch, které trh práce i sociální stát definitivně odvrhl. A konečně slouží instituce masového věznění jako doklad pevné autority státu, který sice nemůže intervenovat do oblasti ekonomiky, rozhoduje však koneckonců o tom, kdo bude ještě integrován do řad námezdních a kdo z nich bude trvale vyřazen.
Výsledkem je zvláštní politický režim, který je současn vrcholně liberální a krajně autoritativní. Blahosklonně liberální je vůči velkým firmám, horním vrstvám a úspěšným částem vrstev středních. Nesmlouvavě paternalistický až autoritářský je vůči těm dole, kteří jsou zasaženi restrukturalizací práce a úbytkem sociální ochrany.
...
Z věznění pracovně přebytečné části populace se stal opravdový průmysl. Již v roce 1983 došlo ve státě Tennessee k prvé privatizaci věznice a o deset let později patřila soukromě provozovaná vězení do pětice nejziskovějších oborů spolu s internetem a moderními biotechnologiemi. V současné době si svůj trest odpykává v soukromých věznicích již několik set tisíc vězňů, což je důkazem toho, že tržně lze využít i "tržního odpadu".
Trend v privatizaci věznic má celou řadu závažných důsledků. Je v zájmu jejich soukromých provozovatelů, aby byly stále naplněné. Stoprocentní vytíženost jejich ubytovacích kapacit je předpokladem plynulého toku dotací ze strany státu. Podnikatelé v oblasti vězeňství logicky nemají žádný zájem na úspěšném opětném začlenění osob propuštěných z výkonu trestu do společnosti. Jediné, co sledují, je otázka zúčtování zásob a toků vězňů.
V zoufale přelidněných věznicích nejde o nápravu odsouzených, nýbrž jen o jejich skladování. Podmínky ve vězeních tomu odpovídají. Třetina vězňů je zraněna během prvých dvou let věznění. Druhým největším zdravotním problémem je tuberkulóza, kterou trpí půl milionu vězňů. Případů AIDS je za mřížemi čtrnáctkrát více než mimo vězení (Wacquant, 2004).
Součástí ekonomie veřejných, ale hlavně soukromých vězení je pochopitelně snižování nákladů na skladování vězňů. Kromě toho, že pobyt ve vězení je jim denně fakturován, vyžaduje se, aby platili za poskytované služby, například za knihovnu, ošetřovnu nebo vězeňského zubaře. Část nákladů za věznění je přenášena na jejich rodiny a některé věznice si vydržují personál k vymáhání těchto dluhů. Dalším způsobem, jak šetřit, je snižování životního standardu vězňů, redukce výdajů na jejich vzdělávání (včetně vězňů nezletilých) a po vypršení trestu minimalizace výdajů na jejich opětné začlenění do společnosti.
...
Nahrazování sociálního státu státem trestajícím je tak nejen vysoce nehumánní, ale je velmi problematické též z čistě pragmatického hlediska. Věznění sice odděluje od společnosti "podtřídu" považovanou za zbytečnou, nežádoucí, či nebezpečnou. Tím v ní ovšem všechny tyto vlastnosti jen posiluje. Vězni jsou po svém propuštění méně využitelní v regulérní ekonomice a náchylnější k zapojování se do ekonomiky nelegální. Nastoupený trend trestat vězením i řadu méně závažných prohřešků, jako jsou drobné krádeže a žebrota, nemá prakticky žádný výchovný efekt. Je totiž známo, že čím méně závažný přečin je potrestán, tím častější bývá recidiva. Navíc platí, že když je početnost vězňů v dané společnosti příliš vysoká, stává se pak víceméně normální součástí života celých vrstev, stává se součástí mužské cti a známkou plnohodnotné příslušnosti ke skupině. Odbourávání sociálního státu a jeho nahrazení tvrdou represí proti vybraným skupinám obyvatel neřeší žádný ze sociálních problémů. Stojí však u zrodu celé řady problémů nových.
[1] Vývoj počtu vězněných osob v USA od počátku sedmdesátých let 20. století:
Rok
Počet vězňů
1970
    200 000 
1975
380 000
1985
740 000
1990
1 145 000
2000
1 932 000

[2] Podíl uvězněných v populaci v jednotlivých zemích v roce 1997:
Země
Počet vězňů
Počet vězňů na 100 000 obyvatel
USA
1 785 079
648
Portugalsko
14 634
145
Velká Británie
68 124
120
Španělsko
42 827
113
Německo
74 317
90
Francie
54 442
90
Nizozemsko
13 618
87
Itálie
49 477
86
Rakousko
6 946
86
Belgie
8 342
82
Dánsko
3 299
62
Švédsko
5 221
59
Řecko
5 577
54

Pozn.: Podíl vězňů v Rusku v tomto roce činil 750 osob na 100 000 obyvatel.
Zdroj: Wacquant, 1999
V ČR bylo v r. 1997 podle údajů ČSÚ 59 777 vězňů, což činilo 580 vězňů na 100 tisíc obyvatel! (pozn. edit.)
[3] Pravděpodobnost, že se ocitne během svého života ve vězení, činí u bělochů 4 %, u Hispánců 16 % a pro černochy dosahuje hodnoty 29 % (Wacquant, 1999)
[4] Míra viktimizace určuje, jaký podíl obyvatelstva byl v daném roce poškozen nerůznějšími fomrami trestné činnosti. V USA se v roce 1995 setkalo jednou či vícekrát s narušením zákona, které je nějak poškodilo, 24 % obyvatel. To odpovídá poměrům ve Francii (25 %) a je nižší než ve Velké Británii (31 %), či Nizozemsku (31,5 %). (Wacquant, 2004). Spojené státy se od všech evropských zemí výrazně liší mírou vražd. Na 100 000 obyvatel jich tam připadá pětkrát více než ve Francii, Německu, či Velké Británii (Wacquant, 2004).
[5] Svědčí o tom i srovnání se sousední Kanadou. V Kanadě v průběhu devadesátých let 20. století klesla míra kriminality právě tak jako v USA, a to přesto, že zde policie a soudy nepřitrvrdily práci a nesáhlo se k vlně věznění. Právě naopak. Z úsporných důvodů byl v Kanadě v devadesátých letech snížen počet policistů téměř o desetinu a počet vězňů poklesl o 7 %. Ve Spojených státech se ve stejné době zvýšil počet policistů a počet vězňů stoupl o celých 47 % (Wacquant, 2004).
[6] Výraz "vlna zatýkání" není nijak přehnaný. V době nástupu prezidenta Ronalda Reagana provedla policie ročně v celé zemi 10,4 milionu zatčení. Z nich 69 % končilo uvězněním. O 15 let později stoupl roční počet zatčených na 15,2 milionu a plných 94 % z nich skončilo uvězněním (Wacquant, 2004).
[7] Zatímco po druhé světové válce bylo 70 % vězňů bílých, dnes je to méně než 30 %. Prudce se to změnilo v průběhu 80. let (Wacquant, 2004)

Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5
Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.

Autor: Jan Keller

http://www.outsidermedia.cz/Tri-socialni-svety-profesora-Kellera-IV-Deklasovani-1.aspx

UFO Report - Chinese Village Disappears? - October 13th 2010

10. listopadu 2010 v 1:42 | Akhur9 |  UFO
http://www.youtube.com/watch?v=BjcfC2ISr4o&feature=related

video of apparent blue ufo in qinling mountains,Occured 13/10/10.It is rumoured that in the quiling mountains ,at 4 in the morning a number of villages began to disappear,after a blue light appeared over mountain area.Now the army has blocked the site.Sohu news..jounalists through multi party confirmed the news..There are a large number of troops at the area...AWAITING DETAILS

Ten den se také objevilo UFO nad N.Y. . náhoda?

(22.11.2010) Další info jsem našel zde,
podle zdejšího zdroje je jedná o mediální kachnu!!!

Omlouvám se za opětovné šíření bludů.



TURKEY, NOVEMBER: Huge pyramid-like craft caught in video.

9. listopadu 2010 v 23:41 | Akhur9 |  UFO
http://www.youtube.com/watch?v=37TYAuhMqIg

pamatujete pyramidu nad Kremlem ?