Listopad 2012

TOP 10: Ve kterých profesích je nejvíc psychopatů?

29. listopadu 2012 v 23:40 | Akhur9
Aby bylo jasno - psychopat není jen člověk, který vytáhne z garáže motorovou pilu a rozporcuje sousedy, i když většina lidí, kteří něco takového udělají, jsou psychopati. Jaká je tedy definice?
Psychopatie je abnormální struktura osobnosti se zvýrazněním, potlačením nebo změnou některých složek povahy (emoce, nálady, pudy, temperament, vůle, charakter).
Navenek se nejčastěji projevuje poruchou adaptace - konflikty s okolím. Psychopatie je často spojená s násilím a kriminalitou, mnozí psychopati ale nejsou násilníci.

Povolání, kde najdete nejvíc psychopatů:

1. Generální ředitelé firem a společností
2. Právníci
3. Zaměstnanci televizí a rádií
4. Prodejci
5. Chirurgové
6. Novináři
7. Policisté
8. Duchovní
9. Ředitelé
10. Státní úředníci
A proč je právě v těchto profesích nejvíc psychicky narušených osob? Většina z těchto povolání vyžaduje sílu a moc i objektivní přístup bez použití citů. Psychopati se s tímto modelem více ztotožňují.

Povolání, kde najdete nejméně psychopatů:

1. Ošetřovatelé
2. Zdravotní sestry
3. Terapeuti
4. Řemeslníci
5. Kosmetičky/vizážistky
6. Charitativní pracovníci
7. Učitelé
8. Umělci
9. Lékaři
10. Účetní
A proč je právě v těchto profesích nejméně narušených osob? Většina z těchto činností vyžaduje lidský přístup spojený s pocity a není při nich třeba působit silově. Naproti tomu psychopati nejsou v těchto odvětvích příliš úspěšní.

http://procproto.cz/zajimavosti-a-novinky/top-10-ve-kterych-profesich-je-nejvic-psychopatu/

Gaza - Onanie psychopatů

21. listopadu 2012 v 2:42 | Akhur9
Bombardování Gazy.

Bum,bác. Něčí ruka letí vzduchem. V troskách leží mrtvola. Komu patří? To je jedno.

Vtip: Víte jak poznáte v Izraeli předvolební kampan?
Podle sirén a stoupajícího dýmu z Gazy.

To co vidíme a doslýcháme, je jen to co se máme dozvet. Tvz. spin - neboli jednostraně podaná pravdivá informace, nebo spíše část pravdy. Velmi mě zaujalo, jaké ticho bylo před bouří, minimální informace o útocích raket a sem tam bombardování. Podle Blistů byl casus belli zabití dvou Palestinců (najít tam odkaz článek z minulého týdne je tam peklo).
Pak už jen odplata Hamasu... Tohle je stále na stejno, vždyt je to úplně jedno. Kdo začal, když se špatně identifikuje viník?
Nejvíc žasnu (ikdyž jsou již známy informace o psychopatech a deprivantech) nad tou masivní setrvačností internetových pisálku, zhovninářů psát stále v termínech Izraelec, žid, Arab, Palestinec, muslim, Hamas, IDF a podobná zjednodušení nebo spíše desinformace, jinak nazývám dementformace.

"Vždy hledej za průserem debila nebo psychopata, důsledky jsou od obou stejné." Akhur9

Co dělají oficiální a alternativní infoweby - stále stejné sračky ve stylu rozděluj a panuj. Hlavně nepřemýšlej příliš mnoho, hlavně né víc než my. Antisemiti řvou: " za to můžou židááci !"
Antislamisti (sionisti a podobné nacionálně vymité mozky) zase: " za to můžou talibánci"
a já řvu: "za to můžou psychopati, vylízanci".
Kdo je znás blíže skutečné pravdě? Ten kdo ukazuje na neexistující národy (Izrael a Palestina jsou totiž výplody psychoušů, tak jako každý "národ" nebo spíše nádor), nebo ten kdo poukazuje na skutečné pachatele zla , který hraje svou hru jako třetí strana, ale ta nejde vůbec vidět. Zato jsou vidět její činny.

Absurdní neschopnost provést ponerologickou analýzu(kdo, proč, jak) této situace je alarmující, zatímco jedni onanují nad Izraelem, druzí nad Gazou. Přestaň te si honit vaše poloimpotetní ptáky nad tím kdo je vinen.
Dej te si otázku kdo těží nejvíc z této situace?
Komu prospívá chaos a strach? Kdo je kořenem každé války? Je to člověk se svědomím? Nebo že by byl zatím někde hluboko psychopat?
Hmmmmmmm, že by B je správně?

Proč nikdo nepíše o dokonale symbióze izraelsko-palestinských parazitických struktur, které jen těží z tohoto konfliktu?
Vždyť jedna bez druhé ztratí důvod pro existenci. Společně mají své hostitelské společnosti v ideálních stavech, ve strachu a nenávisti, zatím oni jsou nad věcí a vychutnávají si své opilství moci. Kdo toleruje izraelskou
Kolik se asi zase ztratí z rozpočtů obou zemí na "nutnou" výzbroj?

Kdo skutečně nechce palestinský stát:
http://www.kawther.info/K20070108A.html
snad to není propaganda

I Am Fishead - Documentary Film (2011)

15. listopadu 2012 v 1:25 | Akhur9

https://www.youtube.com/watch?v=CSDIT55KeKc

Soutěžení a osobnostní charakteristiky

14. listopadu 2012 v 21:22 | Akhur9
Už jsem psal o tom, že dlouhodobé a tvrdé soutěžení proměňuje člověka, a to s tím shrnutím, že napomáhá k dezintegraci vlastní osobnosti a k jejímu odtržení od společnosti. Dnes na to půjdu z druhé strany. Zdá se totiž, že pro dobré prosazování se v soutěžích jsou výhodné určité osobnostní charakteristiky.
Alfie Kohn uvádí ve své knize "No Contest: The Case Against Competiton" závěry studií sportovních psychologů. Bruce Ogilvie a Thomas Tutko sestavili profily patnácti tisíc atletů. Usoudili, že existují určité charakteristiky, které se pro dosažení vítězství nad druhými zdají být nutnými. Je to nízký zájem získávat podporu a péči od druhých, nízká potřeba starat se o druhé, nízká potřeba utvářet mezilidské vztahy. Jiná studie hovoří podobným jazykem: dobrosrdečnost, soucit, nesobeckost a nezištnost u úspěšných atletů zřetelně absentují.
Jedná se o typické znaky psychopata.
Psychopatická porucha osobnosti je tím, čím je nazývána: poruchou, nikoliv nemoci. To z důvodů, že se (zatím) nedá, jako je tomu u nemocí, léčit. Je tedy jakýmsi charakteristickým osobnostním rysem.
Je víceméně všeobecný konsensus v tom, v čem je psychopat charakteristickým. Existuje dvacet indikátorů ukazujícího na psychopata (Wikipedia: The Free Encyclopedia: Hare Psychopathy Checklist [online], (c)2012 [citováno 25. 01. 2012]. Dostupné z WWW:).
Jedním ze znaků psychopata je absence empatie. Normální člověk, když porazí toho druhého, se dovede vcítit do jeho vnitřního světa. A tam nachází zármutek nad tím, že prohrál. Ze zármutku se nemůže těšit a proto je smutný také. Tohle psychopat nemá. Prostě necítí pocity druhých (a dokonce ani svoje)..
Nevěříte? No, pak možná moc empatie nemáte, nebo jste možná zase až tak moc nevítězili. Normální člověk nemůže, prostě nemůže dlouhodobě vítězit, aniž by jej to nedeprimovalo. Má z toho výčitky svědomí. Na rozdíl od psychopata, který žádnými výčitkami svědomí netrpí.
Psychopat také nemá něco, co by se dalo nazvat emoční pamětí. Když dáte normálnímu člověku silnou elektrickou ránu, zapamatuje si to. A když na něj elektrody jenom přiložíte, má strach z toho, že tu ránu dostane zase. Psychopat ne. Psychopat strach nemá, protože si to jaksi nepamatuje. Nevím sice, jak je to možné, ale je to experimentálně prokázaný fakt. Psychopat jde tedy do soutěže s naprosto čistou hlavou, protože se vůbec, ale vůbec netrápí tím, čím se trápí zdravý normální jedinec: tím, že může prohrát.
Další charakteristiky psychopatů jsou například potřeba neustálé stimulace kvůli odstranění nudy (např. vymýšlení si dalších a dalších soutěží), impulzívnost (rychlá reakce na soupeřovy akce), grandiózní pocit ze sebe sama (já jsem vítěz a kdo je víc?) a další.
Pokud bodujeme soutěživého a veleúspěšného člověka podle kritérií psychopata, dostáváme se někdy až na hranu, někdy i za ní, čisté psychopatie.
Zdá se, že se odborníci shodují v tom, že psychopatie je výhodnou charakteristikou pro úspěšnost v soutěžích. To znamená, že v kultuře, která je postavena na soutěžení a konkurenci je výhodné nebýt zdravým člověkem, ale psychopatem. Společnost takové lidi oceňuje a staví je až na piedestal. Média z nich dělají vzor, který je vhodné následovat.
Al Dunlap byl v devadesátých letech považován za vzor manažera, který pro zdraví podniku udělá cokoliv. Proslavil se hlavně jako vynikající restrukturalizátor, neboli "odstraňovač přebytečného tuku". Firmy se o něj přetahovaly a tam, kam nastoupil,vystřelily firemní akcie nahoru. Jeho historii lze nalézt na Wikipédii a na Google books si lze dokonce přečíst knihu "Mean Business", jejímž je autorem.
V anotaci knihy Mean Business čteme (zdůraznil jsem slova, která nasvědčuji "bojovému" pohledu na "zápasící" svět):

Al Dunlap, který transformoval kdysi churavějící firmu Scott Paper ve Wall Street miláčka, sdílí své zkušenosti z bojového pole pro revitalizaci loudajících se firem na Mean business. (Pozn. M.H.: slovo mean, lakomý, je v managementu chápáno jako synonymum pro omezení zdrojů na co nejnižší úroveň.). Zde je příběh Dunlapova zápasu, jak ze Scotta udělal kompetitora světové třídy.

Jak to Dunlap dělal? Oživoval firmy tak, že umrtvoval lidi. Jde to, protože kritéra "života firmy" jsou kritéria legislativního, nikoliv přírodního charakteru, jako je tomu u lidí. A na to je třeba mít žaludek. Ten Al Dunlap bezesporu měl, a to světové třídy. Dělal to s vrcholným potěšením. Proto to také dělal skvěle.
Tím chci říci, že je nutné za všech okolností zachovat plné osazenstvo. To ne. Někdy je třeba, aby alespoň část přežila, stavy snížit. Normální, lidsky normální, je se tím trápit, nespat, mít výčítky svědomí, namísto zvráceného těšení se z toho, jak lidé při tom trpí.
Ač Dunlap nikdy neprošel oficiálním psychiatrickým vyšetřením, existují velmi silné indikátory toho, že byl slušným psychopatem. Lze si o tom přečíst na Wikipédii a tam uvedených odkazech. Obzvláště doporučuji knihu "The Psychopath Test" novináře Rona Jasona, novináře, který absolvoval u Roberta Hare výcvik v rozpoznávání psychopatů, a který dělal s Alem Dunlapem rozhovor. Přečtěte si to, je to slušně děsivé.
Psychopatické osobnosti na vedoucích místech nejsou vůbec výjimkou. Je tomu právě naopak. Profesor Robert Hare, největší světová kapacita na psychopatii, prováděl výzkum a zjistil, že na vedoucích místech je až pětkrát větší koncentrace psychopatů, než je tomu v celé populaci. Což je, říká Hare, i na poměry, které panují v kriminálech, poměrně vysoké číslo.
To je, samozřejmě možné, jenom v určitém typu kultury. V kultuře, která je soutěžívá, a která svědčí těm, kteří jsou pro ní nejlépe vybaveni.
A ještě něco Hare řekl.

Psychopati říkají, že ve světě jsou predátoři a oběti. A když to tak říkají, berte to jako potvrzující fakt.
Rober Hare

Jestliže psychopati, často velmi vzdělaní, úspěšní i charismatičtí, tvrdí, že svět je boj, že v něm jsou predátoři a oběti, je nutné jim věřit? A je vhodné jim věřit? Obecně ne, v tomto případě ano. Psychopati jsou predátoři našich duší a my jsme jejich oběti. Snaží se nás přesvědčit, že jejich pokřivený pohled na svět je pohledem objektivním. Do slova a do písmene z nás vysávají naší lidskost.
Tu a tam se stává, že nějaká duše vymyslí nějakou novou soutěž, ve které může zvítězit jenom někdo. Nebo vyhlásí program za zvýšení konkurenceschopnosti (proti komu???). Nebo nás rovnou pozve do akce, která má za cíl "zakroutit konkurenci krkem".
Než prohlásíte "Hurá, jdeme do toho", přemýšlejte. Prosím.

http://www.vedeme.cz/pro-vedeni/kapitoly-vedeni/44-konkurence-kooperace-individualismus/524-soutezeni-osobnostni-charakteristiky.html

Najdi mezi našimi politiky psychopaty.

14. listopadu 2012 v 20:23 | Akhur9
Manuál zvídavého občana.

Psychiatr Robert Hare a psycholog Paul Babiak, autoři knihy "Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce.", zjistili, že mezi manažery a politiky je mnohem vyšší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích. To by teprve koukali u nás. Každý rozumí tomu, že se může narodit člověk bez ruky nebo s nějakou tělesnou vadou. Málokdo ale chápe, že se může narodit člověk s poškozeným charakterem. Nebo i bez něj. Když se dostane do vysoké funkce, je zle. Není síly, jak ho odstranit. Demokratický společenský systém na to vůbec nepamatuje. Nad chováním řady našich politiků, nad jejich projekty jako třeba olympiáda v Praze, Opencard, Pandury, Gripeny nebo lyžařský šampionát v Liberci, zůstává rozum stát. Mají jediné vysvětlení. Zrodily se v mozcích charakterových invalidů. K jejich odhalení poslouží modifikovaný test francouzské psycholožky Isabelle Nazare-Aga, autorky knihy "Nenechte sebou manipulovat. Aneb jak rozpoznat manipulaci a jak se jí bránit.". Za každou shodu s následujícími dvaceti příklady chování přičtěte na vrub sledovaného politika jeden bod.

1. Dává okázale najevo svoje znalosti, rád ohromuje množstvím publikací, sečtělostí, citacemi a odkazy. Sází na nedostatečné znalosti druhých, snaží se vzbudit dojem, že "má navrch".

2. Je sebestředný. Obklopuje se výlučně lidmi nejistými a bezmezně oddanými. Přestože tvrdí pravý opak, názory ostatních jej nezajímají, jejich práva, potřeby a problémy nevnímá.

3. Jeho osobní integrita a růst jsou nerozlučně spojené s ponižováním ostatních. Pokud o někom hovoří, pak ironicky, s despektem. Je jako topící se člověk, jenž strhává pod vodu svého zachránce. Jeho vztahy připomínají nepřetržitý boj. Nemá žádné skutečné přátele.

4. U druhých dokáže vyvolat pocit viny i za sebemenší pochybení. Používá přitom zdánlivě logické argumenty a morální zásady, jimiž se účelově ohání. Sám pocit viny nezná. Je bezchybný.

5. Zdvořilosti, ohleduplnosti a slušnosti druhých využívá k dosažení vlastních cílů. Snaží se zmocnit toho, co nemůže mít: jejich dobrých vlastností, nadání a úspěchů. Zodpovědný a slušný člověk se snadno stává jeho kořistí.

6. Nepřetržitě kritizuje. Nikdo si nemůže být jistý, že unikne jeho útokům. Dokonalost neexistuje a on je od toho, aby na to druhé upozorňoval. Terčem kritiky se mohou stát i malichernosti, které s jeho odborností nijak nesouvisejí.

7. Pokud nevycházejí jeho plány, zbavuje se odpovědnosti, svaluje vinu na druhé. Prohlašuje, že se stal obětí spiknutí neschopných, omezených a líných.

8. Pokud má udělat nějaké jasné a jemu nepříjemné rozhodnutí, neučiní tak otevřeně. Raději se stáhne do pozadí, aby se za čas mohl stát jeho hlasitým kritikem.

9. V případě úspěchu nezapomene zdůraznit , že na něm má zásluhu především on. Pochvala a povzbuzení spolupracovníků jsou mu cizí.

10. Trvá na okamžitých odpovědích na svoje otázky. Druhým dává neustále najevo, že musejí být dokonalí, nesmějí měnit názor, musejí všechno vědět. Vlastní názory, chování a pocity přitom pružně mění.

11. Je mistrem v umění lhát. Jestliže jej na rozpor upozorníte, kategoricky popře, že by změnil názor a ještě vás obviní, že jste jej špatně pochopili. Pravděpodobně si ani neuvědomuje, jak často lže. Neznamená to ovšem, že si to neuvědomuje nikdy.

12. Forma je pro něj důležitější než obsah. Zakládá si na svém vzhledu, kondici a vnějším efektu.

13. Nesnáší, aby kdokoliv žertoval na jeho účet, kritizoval jej, nebo mu dokonce něco odmítl. Dokáže popírat i zřejmá fakta. Kritika v něm vyvolává nejistotu a úzkost, které pak zakrývá jedovatými a uštěpačnými poznámkami .

14. Jestliže mu docházejí argumenty, uchyluje se k teatrálním posměšným gestům a opovržlivým grimasám.

15. Je mistrem v používání "dvojité vazby" (double bind). Jde o paradoxní komunikaci, při níž jsou dvě navzájem si odporující zprávy vysloveny tak, že když vyhovíte jedné, nevyhovíte druhé. Vyčítá vám například, že jste v oboru nevzdělaní a když se od něj chcete dozvědět víc, odpoví : "To je zbytečné, stejně byste to nepochopil.". Ať uděláte cokoliv, je z vás hlupák.

16. S diskuzí souhlasí jen tehdy, pokud je si jistý, že z ní vyjde jako vítěz. Jestliže se dostane do úzkých, odejde, nebo neomaleně změní téma rozhovoru. Ve strachu z prohry neváhá sáhnout ani ke skrytým hrozbám.

17. Svoje žádosti neformuluje jasně, ale raději oklikou, tak , aby na základě vynucené odpovědi druhého mohl dospět k závěru sám.

18. Vadí mu lidé v okolí, kteří si dobře rozumějí. Rozeštvává je. Nesoulad a podezíravost se přitom šíří plíživě. Bývá těžké určit, odkud vlastně přicházejí.

19. Vyhýbá se přímému kontaktu, vzkazy nechává vyřizovat "svými" lidmi. Místo osobního rozhovoru raději telefonuje, píše nebo komunikuje prostřednictvím médií.

20. Přestože není v obvyklém slova smyslu stranický, straní, rozděluje, aby snadněji panoval.

Hodnocení :

Pět a méně bodů shody:
Ve veřejném životě může působit, aniž by byl bezprostřední hrozbou pro svoje okolí. Jeho excesy v chování jsou spíše ojedinělé a náhodné. Je schopen podřídit své zájmy celku. V podmínkách fungující občanské společnosti je reálná šance na jeho uzdravení.

Patnáct a více bodů shody:
Jde o nebezpečného manipulátora s těžkou osobnostní, charakterovou, poruchou. Pro působení ve veřejném životě je naprosto nevhodný. Má ničivý vliv na mezilidské vztahy a fungování týmu. Celek vždy podřizuje svým zájmům. Účinná léčba neexistuje. Je třeba jej izolovat, zabránit mu, aby ohrožoval sám sebe a svoje okolí.

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=12427

Moudrost psychopatů

6. listopadu 2012 v 2:33 | Akhur9
V 21. století se nejsnáze dopracuje úspěchu člověk obdařený vlastnostmi psychopata.



Oxfordský psycholog Kevin Dutton dal studentům jednoduchý úkol: Pokuste se uhodnout, jakou profesi má člověk, kterého lze charakterizovat jako "nelítostného, neohroženého, okouzlujícího, amorálního a soustředěného". Tipy studentů byly různorodé a zajímavé: ředitel, špión, chirurg, politik, voják … ale také sériový vrah, námezdní zabiják nebo bankovní lupič.

Kevin Dutton na tomto příkladu demonstruje, že psychopatické rysy osobnosti - pocit vlastní nadřazenosti, přesvědčivé vystupování, kouzlo osobnosti, bezohlednost, absence výčitek a schopnost manipulovat lidmi - mohou představovat devizu, která je v dnešním světě k nezaplacení.
"Pouhé intelektuální schopnosti nejsou nic víc než elegantní způsob, jak skončit druhý," řekl Duttonovi jeden veleúspěšný manažer. "Cesta vzhůru je obtížná. Můžete si ji usnadnit, když se vyšvihnete na záda druhých. A ještě snazší to budete mít, když ty lidi přesvědčíte, že je to pro ně výhodné."

Kevin Dutton, Faraday Institute, University of Cambridge, University of Western Australia, Perth.
Kevin Dutton přibližuje ve své knize "Moudrost psychopatů" (The Wisdom of Psychopaths) výhody psychopatických vlastností na názorném příkladu. Představme si každý rys lidské osobnosti jako jeden z "čudlíků" na mixážním zvukařském pultu. Dolní poloha každého čudlíku představuje absenci psychopatických projevů, horní poloha odpovídá plně rozvinutému rysu psychopata. Když při nahrávání "vyhulíme" všechny čudlíky na maximum, nebude výsledná nahrávka k poslouchání. Stejně tak není k potřebě člověk, který je všech ohledech stoprocentní psychopat. Když naopak stáhneme čudlíky na minimum, dosáhneme diametrálně odlišného výsledku, ale ani pak to žádná nádhera nebude. Člověk postrádající byť jen špetku psychopatických rysů, není podle Duttona také to "pravé ořechové". Za nejlepší Dutton považuje, když budou některé čudlíky uprostřed, jiné blíže maximu a další zase minimu. Podle Duttona bychom toho neměli mít z psychopatů příliš mnoho. Ale na druhé straně bychom z nich zase neměli mít moc málo.

Přednosti psychopatů demonstroval Dutton zajímavým pokusem. Vybral si dobrovolníky z řad studentů a provedl u nich testy osobnosti. Pro vlastní pokus vybral studenty, kteří měli silně rozvinuté psychopatické rysy, a k nim přidal studenty, kteří tyto rysy prakticky postrádali. Všichni měli stejný úkol. Před nimi prošlo přes stupínek v posluchárně pět různých lidí. Jeden z nich měl v kapse červený kapesník. Tento člověk také dostal sto liber. Když "porota" složená z vybraných studentských dobrovolníků nepoznala, že právě on skrývá v kapse šátek, peníze mu zůstaly. Když ho ale porota odhalila jako "pašeráka červeného kapesníku", musel peníze vrátit.

Nepsychopatičtí dobrovolníci odhalili pašeráka ve 30 % případů. To je jen o málo více, než kdyby spoléhali na náhodu a hádali naslepo. Pak by měli slušnou šanci na zhruba dvacetiprocentní úspěšnost. Dobrovolníci vykazující celou řadu psychopatických rysů osobnosti byli úspěšní v 70 % případů. Ve své mysli inklinující k psychopatickému myšlení vycítili, že se "pašerák červeného kapesníku" podvědomě strachuje o svých sto liber. Měli na to nos. Zvolili pašeráka s podobnou jistotou, s jakou si úchylný sériový vrah vybere tu nejslabší, nejzranitelnější oběť.

Výsledky Duttonova experimentu lze interpretovat tak, že lidi s psychopatickými rysy lze asi s výhodou zaměstnávat jako celníky, vyšetřovatele, úředníky berňáku nebo bachaře. Ale měli by tihle lidé obsazovat i vysoké politické posty, pozice vrcholových manažerů a další velmi zodpovědné profese? Na první pohled se zdá, že by to tak být nemělo. Přeci nebudeme mít na klíčových místech společnosti psychopaty! Není například těžké dojít k závěru, že by špičkový chirurg měl se svými pacienty soucítit, čehož "normální" psychopat není schopen. Jenže co když pak "normálnímu" chirurgovi při operaci soucit a z něj vyplývající pocit zodpovědnosti svazují ruce? Neodvede nakonec lepší práci lékař s psychopatickými rysy osobnosti, který se nenechá emocemi ovlivnit?

Dutton cituje jednoho předního britského neurochirurga, který mu řekl: "Nemám soucit s pacientem, kterého operuji. To je luxus, který si jednoduše nemůžu dovolit. Na sále jsem jako někdo úplně jiný: studená mašina bez srdce, která splynula se skalpelem v jedno. Když operuji a snažím se ošidit smrt, jsou emoce to poslední, co mi může pomoci. Emoce přinášejí chaos a to je pro výsledek operace špatné. Za ta léta, co operuji, jsem své emoce prakticky vyhubil."

V lidském životě zákonitě nastávají situace, kdy se normální člověk nedokáže zprostit emocí. Při vyšetření mozku moderními zobrazovacími metodami je jasné patrné, jak se takovému člověku aktivuje například centrum zvané amygdala. U psychopata zůstává ve stejné situaci amygdala v naprostém klidu. Tito lidé jsou bez emocí. Uvažují zcela chladně, racionálně - nebo chcete-li bezcitně.

Jeden přední britský finančník označil Duttonovi za tři nejcennější lidské vlastnosti odhodlanost, zvídavost a bezcitnost. S prvními dvěma - odhodlanost a zvídavostí - budeme asi souhlasit všichni. S bezcitností už můžou mít někteří z nás problém. Proč si tedy finančník cenil právě jí?
"Nejkrásnější je na bezcitnosti to, že vám dovoluje klidně spát v situacích, kdy ostatní nedokážou zamhouřit oko," vysvětlil finančník Duttonovi.

Naštěstí má každý z nás na vybranou. Buď se můžeme hnát za úspěchem bezcitným stylem psychopatů, nebo můžeme kráčet životem jako lidé, kterým nejsou druzí tak úplně ukradení a kteří necítí potřebu šplhat po cizích zádech a přesvědčovat ty pod sebou, jak je to pro ně výhodné. Nezbývá než doufat, že nad Duttonovou knihou "Moudrost psychopatů" dojde ne nevýznamná část čtenářů k závěru, že takovou "moudrost" snadno oželí. Vůbec jim nebude vadit, že si tím možná výrazně sníží vyhlídky na velký společenský sukces. Důležitější pro ně je, že budou i bez oné vychvalované bezcitnosti nadále spát jako mimina. Nejde přeci jen o to být za každou cenu úspěšný. Možná ještě důležitější je, aby se nám nezvedal žaludek každé ráno, když v koupelně pozorujeme při čištění zubů napůl rozlepeným okem vlastní pomačkaný ksicht. Abychom se mohli podívat do očí sami sobě i druhým. To snad stále ještě není tak úplně k zahození …