Prosinec 2013

Proč to psychopati dotáhnou daleko?

5. prosince 2013 v 23:17 | Akhur9
Libozvučně znějící slovo psychopat bylo před několika desetiletími vyhnáno ze vznešeného království diagnóz a ocitlo se ve vyhnanství v demokratické republice nadávek. Kanadský psycholog Robert Hare mu však dodal novou náplň a dělá vše pro to, aby se vrátilo do svého rodného kraje. Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpícími uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel.
Za psychopaty označil Robert Hare část jedinců ze skupiny vedené v MKN 10 pod kódem F60.2, tedy osob trpících dissociální poruchou osobnosti. Jeho podskupina se kromě páchání skutečně kvalitních ničemností vyznačuje objektivně prokazatelnými odchylkami v práci mozku, které jsou nesporně příčinou odlišného přístupu ke světu a deviantního chování.
Dominantní vlastností psychopatů je absence nebo neuvědomění si strachu, odlišná a menší reakce na bolest a chybění morálního konstruktu označovaného jako svědomí. Robert Hare tedy původně považoval za "psychopaty" pouze kriminální psychopaty, nenapravitelné ničemy vybavené citovou chladností až inercí, schopností dokonalé přetvářky, okouzlujícím šarmem a agresivními predátorskými sklony, které také někdy nabývají mírnější formy pouhého parazitování. Jeho práce jsou u nás bohužel známé více z populárních prezentací, než z odborné literatury, stejně jako jeho exaktní diagnostický nástroj Hare Psychopathy Checklistotiskovaný většinou v zábavných přílohách s titulkem: "Je váš šéf také psychopat?"

Psychopat nerovná se vždy asociál

Kevin Dutton z Oxfordu šel na problém z druhé strany a začal pátrat, zda mezi lidmi trpícími uvedenou neurofyziologickou anomálií nejsou také osobnosti, které se vyskytují vně zdí kriminálů a léčeben. A skutečně je našel; především mezi politiky, finančníky, státními úředníky, záchranáři, chirurgy, právníky, duchovními, důstojníky, novináři a dalšími profesemi vyžadujícími chladnou hlavu, rozhodnost a vysoký stupeň odvahy. Má za to, že ve vězení se ocitne jen přibližně dvacet procent těchto jedinců, a to takoví, kteří mají v osobnostní výbavě vysoký stupeň agresivity a antisociálních rysů. Ti, kteří tyto charakteristiky nemají, mohou být naopak sociálně velmi úspěšní.
Jeho model, přirovnání k mixážnímu pultu zvukaře, staví na tom, že jednotlivé lidské vlastnosti se mohou vyskytovat v různě velké intenzitě a že pro "normálního" člověka může být dobře adaptovaný psychopat v něčem dokonce vzorem. Přetavení extrémních rysů do přijatelné podoby pak může vypadat i takto:
Že Dutton našel psychopaty mezi americkými prezidenty (těmi českými se nezabýval) nikoho nepřekvapí, zajímavé ale je, že závěry o jejich poruše neudělali zavilí kritici, ani političtí rivalové, ale na základě Hare Psychopath Checklist jejich adorující je životopisci. Psychiatr nejspíš nebude udiven, když tuto diagnózu přiřkneme nejsympatičtější literární osobnosti - Jirotkovu Saturninovi, ale patrně nikdy neuvažoval o tom, že ji může mít také špičkový neurochirurg, astronaut a další vzoroví hrdinové.
Po létech bádání vydal Dutton knihu nazvanou The Wisdom of Psychopaths. Lessons in Life from Saints, Spies and Serial Killers, která nyní vyšla v překladu Renaty Červenkové v nakladatelství Emitos pod titulem Moudrost psychopatů. Text začíná věcným oznámením: "Můj táta byl psychopat." Tato skutečnost je dokumentována nejrůznějšími skutky vcelku hodného zdatného obchodníka, kterého bychom označili za mazaného, ale bez hlubšího poznání jeho osobnosti, motivací a rozhodnutí, bychom mu asi tuhle diagnózu nepřišili.

Ukázka z knihy stojí za to:

A teď už onen příběh... 20. července 1969, kdy Neil Armstrong a jeho partner Buzz Aldrin uháněli nad měsíční krajinou a hledali místo k přistání, byli jen pár vteřin od havárie. Problémem byly geologické vrstvy. Bylo jich tam příliš mnoho. A palivo: toho bylo zas příliš málo. Skály a balvany roztroušené po celé ploše bezpečné přistání znemožňovaly. Aldrin si promnul obočí. S jedním okem na měřidle plynu a s druhým na terénu, dal Armstrongovi přísné ultimátum: jdi k zemi, a fofrem!
Armstrong byl ovšem flegmatičtější. Možná - kdoví - neměl čas se nechat pasažérem na zadním sedadle nervovat. Jenže s postupujícím časem, docházejícím palivem a stále pravděpodobnějším výhledem na smrt v důsledku gravitace přišel nevzrušeně s plánem. Aldrin měl na jeho povel přepočítat zbývající palivo na vteřiny. A začít odpočítávat. Nahlas.
Aldrin udělal, oč byl požádán.
Sedmdesát... šedesát... padesát...
Jak tak počítal, Armstrong pečlivě zkoumal tvrdý měsíční povrch.
Čtyřicet... třicet... dvacet...
Krajina stále odmítala ustoupit třeba i o píď.
A pak, když zbývalo pouhých deset sekund, spatřil Armstrong svou šanci: stříbrnou oázu ničeho přímo pod horizontem. Jeho mozek se nepatrně přimhouřil jako oči dravce na lovu. Jako by byl jen na zkušebním letu, obratně vmanévroval loď k přistávací zóně a na jediné holině široko daleko předvedl perfektní učebnicové přistání. Velký krok pro lidstvo. A málem velký kosmický průser.

Moudrost psychopatů

Autor se nevyhýbá temným stránkám psychopatů, nikterak si je neidealizuje a doplňuje soubor seriových vrahů a dalších zločinců, který sestavil a popsal Robert Hare. Zároveň ale také upozorňuje na osobnosti, kterým právě pozitivní psychopatické vlastnosti dovolily vystoupat po sociálním žebříčku do vysokých pozic. V logice věci je potom i závěrečné srovnání těchto osobností, které to mají jako dar od Boha, s tibetskými mnichy, kteří pěstování těchto vlastností zasvětili větší část života.
Za klimax celého textu bych označil popis autorovy osobní zkušenosti se stavem psychopata, který si nechal na pár desítek minut navodit pomocí zásahu transkraniální magnetické rezonance (tvrdí, že v Hareho metodě získal předtím mizerných pár bodů). Upoutalo mě líčení návratu svědomí, kdy se svěšenýma ušima vrátil nenápadně na místo předtím ukradené peníze.
Kniha se čte doslova jedním dechem, což je zásluha jak literárních schopností a nadání autora, tak výborného překladu. Přitom má velkou odbornou hodnotu (odkazů a poznámkového aparátu je čtyřicet stran) a nesporně rozšíří obzor i lidem, kteří v této oblasti nejsou nováčky.
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. (The wisdom of psychopaths. Lessons in life from saints, spies and serial killers.) Emitos, Brno, 2013, 275 s. ISBN 978-80-87171-36-3.